4. kapitola 2/2 - My broken stars are falling to the hell

6. srpna 2008 v 18:47 |  Až spadnou hvězdy-by Athea and me
A zbytek.... snad mě za ten konec Lucy nezabije.... už teď vidím její vražednej pohled..... =)

Beze slova jsme vyjeli až nahoru. Nestarala jsem se o ně, nebo jsem se spíš o to snažila. Nenávidím tento den. Ale i když ho nenávidím, připadá mi nějaký divný. Jako….. moc ostrý, moc jasný, přitom pro mě je všechno tak…. nestálé. Nevyznám se v tom, protože nic není dané.
Zaklepala jsem na dveře a zevnitř se ozvalo tlumené "Dále!". Bez váhání jsem vstoupila. Brumbál seděl jako obvykle za stolem a něco psal.
"Slečno Ostenová, co vy tady v tak časnou ranní dobu? A pan Potter s panem Blackem? Co mi všichni tak najednou chcete?" tvářil se nadmíru překvapeně, ale mě to bylo v té chvíli upřímně jedno.
"Nepřišli jsme spolu, pane profesore," promluvil ten, na kterého myslím ve spaní.
"Ach tak…. a kdo začne první?" usmál se přívětivě ředitel. Otočila jsem se na dvojici kamarádů.
"Běž ty, byla jsi tu první," řekl James dřív, než se stačil Black vůbec nadechnout. Lhostejně jsem pokrčila rameny a udělala pár kroků směrem k Brumbálovi. Upřímně řečeno, dost mě nepotěšilo, že nepočkali za dveřmi, ale postavili se do kouta, tohle jsou moje osobní záležitosti a jim do toho nic není. Ale stejně jim to bude jedno, tak co. Kletba jim nedovolí více se o to zajímat.
"Tak copak si přejete slečno?" zeptal se.
"Chci jít domů, pane profesore," tato odpověď zjevně překvapila všechny v místnosti. Ale já chci, ne, já musím jít domů.
"A proč, můžu-li se ptát?" znovu se zdvořile zeptal ředitel, ale i na něm bylo vidět, že je překvapen.
"Protože," rozpačitě jsem se podívala po dvojici v rohu a pokračovala jsem, "protože Penny umírá, pane," jak jsem to řekla, opět mi vytryskly slzy. Podle jeho zkroušeného výrazu jsem poznala, že si vzpomíná, kdo je to Penny.
"Je mi líto, slečno." Cože? "Ale jestli to není nikdo z rodiny, nemůžu vás poslat domů." To nemůže být pravda!
"Ale pane, Penny je jediná osoba, kterou mám, vy sám to přece dobře víte! Ona je moje rodina, když mám takovou smůlu, že jsem prokletá a nemám nikoho jiného, to přece nemůže být pravda! Já za ní musím jít!" teď už jsem plakala naplno. Chovala jsem se jako hysterka, ale bylo mi to vážně u prdele.
"Slečno Ostenová, musíte chápat, že školní řád jasně stanoví, že student může školu opustit pouze v případě, týká-li se věc, kvůli které musí Bradavice opustit, rodiny, jinak to není možné. Lituji, ale výjimky se nedělají," copak nechápe? Začala jsem se nekontrolovatelně hystericky smát. Asi už jsem vážně ztracený případ.
"Takže ne?" zeptala jsem se.
"Je mi líto," odpověděl.
"Nenávidím lži," zašeptala jsem zlomeně a utekla jsem. Pryč, pryč, pryč, hlavně co nejdál. Utíkat, jako vždy. A tehdy jsem se rozhodla. A nic už nemohlo mé rozhodnutí zvrátit. Takhle já to nenechám…
OoO
"Tak nashledanou, pánové," rozloučil se s nimi Brumbál, stále ještě přemýšlející o mladé Silence. Oba už byli na odchodu, když si James Potter najednou na něco vzpomněl a ještě se k němu naposledy otočil.
"Pane profesore?" zeptal se ještě rychle.
"Ano?"
"Totiž… Ostenová předtím říkala něco o tom, že je prokletá. Opravdu je?" zeptal se se zvědavostí v hlase.
"Na to se budete muset slečny Ostenové zeptat sám, pane Pottere," odpověděl tajemně Brumbál a sám přemýšlel o tom, jestli by skutečně nemohlo tu kletu něco zrušit. Něco tak silného, jako je láska. Ale jestli ta kletba lásku neumožňuje a ona je zároveň jediným lékem, jak z tohoto uzavřeného kruhu ven? Asi žádná cesta není…
OoO
Už dávno zapadlo slunce a nastala mnou velmi dlouho očekávaná tma. Opět nebyly vidět hvězdy, ale tuto noc to pro mne bylo spíš výhodou. Všechny mé spolubydlící už dávno spaly, ještě aby ne, bylo pár minut po půlnoci. Úplněk. Věděla jsem to, i když měsíc jsem neviděla, byl přikryt hustými mraky. Můj plán byl připraven a já cítila, že nastala ta právná chvíle pro jeho uskutečnění.
Rychle a hlavně tiše jsem se oblékla a zamířila ke společenské místnosti. Byla jsem tichá jako stín, neviditelná jako stín, pohybovala jsem se jenom ve tmě a sama jsem se stala tmou, nikdo neměl možnost mne spatřit, neboť jsem nechtěla být spatřena. Poháněla mne myšlenka na Penny a ta jediná mi dávala sílu.
Plížila jsem se chodbami hradu a nikdo mne nezahlédl. Ani jsem si to štěstí neuvědomovala, chtěla jsem jen jediné: Jít dál. V černém oblečení, vyhýbajíce se všem oknům, jsem rychle došla až k bráně. Byla otevřená. Asi ji Filch zapomněl zamknout. Nebo už tu přede mnou někdo byl. Proklouzla jsem škvírou mezi dvěma křídly brány, nechtěla jsem, aby zavrzala.
Tráva byla mokrá, před chvílí pršelo. A vypadá to, že bude pršet zase. Ale já už za chvíli budu pryč. Ničeho jsem se nebála, protože hvězdy jsou nade mnou a Penny přede mnou a já za ní musím jít. I kdyby mě vyhodili ze školy, na tom nezáleží.
Nenáviděla jsem celý svět za to, že je tak nespravedlivý. Nenáviděla jsem Brumbála, že je tak krutý. A jako bych proti všemu vedla neviditelnou válku, nějaký dávný a dosud neviděný vzdor na mne dolehl a já se rozhodla, že takhle to nenechám. Rozhodla jsem se utéct ze školy. A byla jsem tak přesvědčená o tom, že se mi to povede, tak rozhodnutá, moje víra byla tak silná, že žádná překážka mi v tom nemohla zabránit.
Nablízku se ozvalo vytí vlkodlaka. Nevnímala jsem ho. Zapovězený les jich bude plný, je přeci úplněk. I to mi bylo jedno. Pokud se budu pohybovat tak nenápadně jako doposud, nemají šanci mne zahlédnout a v tom je moje naděje. Nebála jsem se ničeho, protože z čeho jsem už mohla mít strach. Na mém životě nezáleželo, stejně už dávno nežiju. Záleželo mi jen na Penny. A její život za pár měsíců končí, takže už vlastně nemám co ztratit.
Ještě mi vlastně záleželo na něm. Ale on byl v pořádku, nic se mu nemohlo stát. Nebo jsem si to v té chvíli myslela.
Běžela jsem po trávě, tiše, jako duch, jako stín. Se zlomeným úsměvem na tváři.
A najednou sjem vběhla do lesa, skoro jsem si toho ani nevšimla. Teď už jsem musela být opatrnější, přeci jen, na zemi jsou různé větvičky a já bych nerada na nějakou z nich šlápla a prozradila se. Potřebovala jsem se jenom dostat za hranice pozemků, potom už budu za vodou.
Les byl čím dál hustčí a tím se moje tempo zpomalovalo. Ale stále jsem se hnala dál, necítila jsem únavu ani nic jiného, nemohla jsem, protože potom bych přestala být neviditelná. A šla jsem a šla....
Letěla jsem. Skoro. Ale byla jsem čím dál blíž hranici, cítila jsem to. Všemi svými smysly jsem vnímala okolní les s vědomím, že už budu brzy volná. A s Penny. To mi dávalo odvahu.
Najednou jsem byla venku. Nevím, jak jsem to poznala, ale věděla jsem to tak jistě, jako že se jmenuju Silence Ostenová. Vytáhla jsem s kapsy kalhot lahvičku s lektvarem, kterou jsem několik hodin před tím ukradla z kabinetu profesorky lektvarů. Stačilo lektvar upustit na zem a myslet na místo, kde chci právě být a lektvra mě tam přemístil. Dokonalé.
Pustila jsem lahvičku na zem a celou svou duší jsem si přála být u Penny. Připadalo mi, že lektvar letí hodinu, ne, celou noc, roky..... a věděla jsem, že mám jen jeden pokus. Ale najednou lahvička spadla, lektvar se vylil a v moment, kdy už jsem si začínala skoro myslet, že to nefunguje, ucítila jsem nepříjemný pocit, jako když vás někdo protahuje úzkou trubicí. Nemohla jsem dýchat. Ale najednou to bylo pryč, stejně nečekaně, jako se to objevilo.
Zvedla jsem hlavu a očekávala jsem, že uvidím milovaný domov. Ale neviděla. Byla jsem an nějakém místě, které jsem nepoznávala, nikdy předtím jsem tu nebyla. Začala jsem panikařit a moje jistota a odvaha se pomalu vytrácely. Že by lektvar neúčinkoval správně? Najednou jsem za sebou zaslechla nějaký zvuk, vyplašeně se tam otočila a.....
.....a tehdy jsem to poprvé spatřila. Okamžik, na který chci celý život zapomenout.....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Pro radostO=o)

CLICK=o) 100% (111)

Komentáře

1 jayne jayne | Web | 8. srpna 2008 v 20:49 | Reagovat

Athea ja ta zabijem..takto to ukoncit..aaaa...zblaznim sa..lucy prosim rychlo napis pokracko lebo to nevydrzim..ale nadherna kapitolka..plakala som pri nej..bola tka krasna..uzasna :)..som strasne zvedava na pokracko :)

2 Lia Lia | 9. srpna 2008 v 23:00 | Reagovat

no teda.taky koniec..ja ta asi tiez zabujem!.no taaaaaaaaaaak..a ako aj mne slza vyhrkla...krasne.

3 Illandris Illandris | Web | 11. srpna 2008 v 22:17 | Reagovat

Né, co to je za konec?? Toby se mělo zakázat:)) Jinak byla kapitola moc hezká a pěkně napsaná, ale překvpil mě ten Brumbál, že Silence odchod nedovolil.

Těším se na další kapitolu:D

4 Mischell Mischell | Web | 13. srpna 2008 v 18:08 | Reagovat

Krásný, překrásný, famózní!!!! vážně!!!Nevěříš?Věř! mám prosbičku, jukni u mě na blogu do drablátek a o jedno (klidně i o víc) si požádej, potřebuju se zabavit :-) děkuju předem

5 Jane Jane | Web | 15. srpna 2008 v 13:30 | Reagovat

Budu vraždit! Takhle to seknout! Lucy honem rychle pojkráčko!

6 -SaBiQ-* -SaBiQ-* | Web | 15. srpna 2008 v 17:28 | Reagovat

prihlas se pls u me na blogu do sonb-zabava→souteze→sonb ...kujuxD

7 DEwA>3 DEwA>3 | Web | 30. července 2009 v 22:52 | Reagovat

To je napínavý, už se těším na další díl..

8 ellapotterova ellapotterova | E-mail | 10. května 2012 v 19:38 | Reagovat

chci se zeptat jestli bude další díl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama