;o) Čauky, tak jsem nějak úplně zapomněla zveřejnit kapitolku k ASH. Vlastně nezapomněla, ale potřebovala jsem domyslet konec tý kapči, což se mi povedlo, když jsem slyšela jednu písničku, proto ji taky vkládám k tomu.
No doufám, že se vám kapitolka bude líbit, já jsem s ní aj spokojená, ale snad mě Ath nebude vraždit, nebo i někdo jiný.
No snažila jsem se aby to nebylo moc krátký ani moc dlouhý, tak je to tak nějak středně. =od
No nechci se nijak rozepisivat, snad jen ať se vám to líbí a zanechte koment, jak se líbilo či nelíbilo. Komentem vždy uděláte radost... ;o)
Písnička je od Roxette - Listen to your heart
(Já předtím když jsem poslouchala rádio, tak jsem jí neslyšela od Roxette, ale od D.H.T., ale to je jen detail - vkládám ji ale od Roxette, doufám, že to neva =oD)
Nevím jestli se přímo hodí k tomu textu, ale díky ní vznikl ten konec...
Stále jsem slyšela jeho hlas. Nedalo mi to a stále jsem musela myslet na pár vět, které řekl.
"Takže místo vděku, že jsem ti zachránil život, se dočkám výčitek?! Taky jsem tady klidně mohl zůstat stát a dívat se jak letíš dolů, ty huso!"
Jsem vděčná, že mě nenechal, ale jaké by to bylo, kdyby mne nechal? Kdyby přišel o vteřinku později a již pouze věděl, že je pozdě? Vím, že by se mne snažil zachránit, ale ne z přátelství, ale dá se říci, že spíše z povinnosti. Ano z povinnosti Nebelvíru. Proto tu jsme, ionto říkal... "Musel jsem tě zachránit, od toho jsem přece v Nebelvíru. Na každém člověku záleží."Záleží, i na mě, tedy? Nevím. Stále nedokážu pochopit, proč jsem v Nebelvíru. Vždyť já nejsem jako oni. Ještě si vzpomínám, jak jsem si myslela, že mu na mě záleží. Musím se sebrat.
"Tak si tam klidně běž znovu, nikdo ti v tom nebrání! Já se klidně podívám, jak zbaběle utíkáš před problémy!"
Ano šla bych. Jen mě tíží neviditelná pouta. Byla by sice pravda, že bych zbaběle utekla před problémy, ale pomůže mi snad někdo se z nich dostat? Ne nikdo takový není. To jsem jen já, ta šedá myška, která nikomu nestojí ani za pohled.
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale já je nepustím ven. Jsem silná, nebudu zbabělec. Ne, když už ne kvůli sobě, tak alespoň kvůli němu. Už to, že mi řekl pár vět ve mne vyvolalo útěchu. Jeho slova byla moudrá, věděl, že to bude mít účinek.
oOo
Ještě jsem přemýšlela nad všem co mi řekl a jak se choval. Pak jsem přeci jen dospěla ke konci a nezbývalo mi nic jiného, než-li jít konečně spát.
Došla jsem konečně do pokoje a přešla ke své posteli. Spolubydlící ještě nespaly, tak jsem kolem své postele, již tradičně, zatáhla závěsy. Spát se mi ale ještě vůbec nechtělo. Otevřela jsem knihu, kterou jsem měla rozečtenou. Ani nevím o čem je. Čtu, ale obsah této knihy nevnímám. Po pár větách jsem knihu zase zavřela. Nemělo smysl číst, když jsem byla myšlenky někde jinde. A kde? Tělo jsem možná měla zde, ale duše se najednou ocitovala na druhé straně Anglie - v sirotčinci. Myslela jsem na Penny, na mou jedinou opravdovou kamarádku. Myslím na ní často, ale teď je to jiné. Mám takový ten zvláštní pocit. Jak se to říká - intuice? Že bych také byla obdařena? Nevím, ale cítím, že se něco děje. Možná je to pouze fantazie, ale třeba ne.
Pomalu a tiše jsem vylezla z postele. Opatrně jsem koukla skrz závěsy a zjistila jsem, že spolubydlící již nerušeně sní. Vzala jsem si džíny a přes spací triko jsem si hodila svetr a měla jsem namířeno pryč z pokoje. Došla jsem do společenky, kde bylo asi deset posledních lidiček. Nijak jsem si jich nevšímala a oni mě taky ne, takže jsem nepozorovaně proklouzla portrétem. Bylo už po večerce, ale jelikož si mě nikdo nevšímá, tak to bylo v celku jedno.
Našlapovala jsem na kamennou podlahou a mířila jsem do astronomické věže.
Konečně jsem kráčela po velkých schodech. Přišlo mi jako bych šla celou věčnost než se objevím na onom místě, které jsem si zamilovala. Poslední schod, poslední překážka. Najednou jsem stála na rozsáhlém plácku a cítila se svobodná. Došla jsem až ke kamenné římse a posadila se na ni. Byla studená, ale ani v nejmenším mi to nevadilo. Nic mi nedokáže zabránit tu nesedět a nekoukat se na noční oblohu posetou hvězdami. Za ten pohled bych vraždila. Miluju hvězdy, jsou jako naděje, jako Penny. I když ji nevidím vím, že je. Tak jako já i ona miluje hvězdy. Máme každá svou hvězdu, kterou jsme si vybraly. Nevím z jakého jsou souhvězdí, ale jsou to tři velké zářící hvězdy, které ztvárňují jeden velký trojúhelník. Jedna hvězda je má, druhá je Penny a ta třetí je našich rodin, které neznáme a také našeho domovu, ve kterém jsme vyrůstaly a kde jsme vždy spolu.
Koukala jsem na ten trojúhelník a najednou mě zase přepadl smutek a stesk. Proč já nemohu mít normální život? Proč tu nemůže být i Penny? A proč nemohu být s ním, když mé srdce pro něj bije? Proč jeho srdce bije pro jinou? Spousty otázek, na které nemám odpovědi. Otázky, které mi stále víří v mysli a nedají mi pokoj.
Co může být horší než dotěrné otázky? Je vůbec něco? Ano, něco takového je. Jsou to vzpomínky, které bolí, které neutichají a které nedají spát. Všechny vzpomínky bolí, nehledě na to, zda-li jsou šťastné či nikoli. Nikdy už nebude nic takové, jako to bývalo. Nikdy, proto to bolí. Bolí, ale přesto mě hřejí. Jsou moje, jsou v mém srdci a tam zůstanou spát.
Sklopila jsem pohled z nebes dolů na pozemky. Tak moc se mi stýskalo, tak moc, že bych udělala cokoli, aby tu byla Penny. Dokázala mi vždy zlepšit náladu, to ona byla ta usměvavá holčina, která pro mne byla sestrou a oporou. Co by asi teď řekla, kdyby mě takhle viděla? Živě jsem si představila její kárající pohled.
"Netrap se a usmívej se. Já tu vždy budu pro tebe."Tohle byla její slova o prázdninách. To byla moje Penny, ale něco nebylo v pořádku. Byla jiná, stále unavená a když jsem se ptala co je, tak se pořádně usmála a řekla, že nic. Když nad tím tak přemýšlím, tak to asi nebylo to jejínic,jak říkala.
Trochu jsem se pousmála, když jsem si připomněla naše slunné dny. Ještě chvíli a budou Vánoce a pak budu zase s Penny, ještě chvilku a budeme zase spolu, jako hvězdy na obloze.
Ta myšlenka mě zahřála, avšak nezahnala všechny mé chmury. Podívala jsem se do dále, nad Zapovězený les a dál. Blížil se déšť, cítila jsem to. Začínalo být vlhko a vzduch byl řídký. Dala jsem si nohy pod hlavu, bradou jsem se opřela o kolena a objala jsem nohy pažemi. Cítila jsem se svobodná. Má mysl putovala různými odvětvími myšlenek, nebyla ničím omezována, mohla se toulat kde chtěla.
Ale i mysl někdy vypne, proto jsem se vrátila zpět do ložnice, kde na mě čekal neklidný spánek...
"Jistě, paní profesorko." Odvětila jsem tiše a začala jsem dávat pozor, avšak má mysl občas odbočila od Přeměňování.
V noci jsem toho moc nenaspala, měla jsem nějaký sen, jenže si nemohu vzpomenout jaký. Hodina se konečně chýlila ke konci a já zase vypla. Chtěla jsem se podívat ven skrze okno, ale kapky deště mi to neumožnily. Věděla jsem, že se déšť dostaví. McGonagallová nám zadala nějaký úkoly a už jsme byli propuštěni.
Ze třídy jsem se vytratila mezi prvními, ale nešla jsem s davem na oběd, ale do ložnice. Neměla jsem hlad, tak ani nemělo smysl se jít jen tak posadit do Velký síně. Ve společence moc lidí nebylo, jen nějací studenti ze sedmýho. Rovnou jsem šla do ložnice, kde jsem byla sama mezi čtyřmi stěnami. Sedla jsem si na postel a koukala do blba. Nakonec jsem si vzala album, které jsem vytvořila společně s Penny. Na několika prvních stranách alba byly fotky nepohyblivé, většinou fotky z dětství, ještě když jsem nevěděla, co jsem. Vlastně to nevím furt. Pak se ale nepohyblivé fotky změnily v pohybující. Byly na nich dokonale zachyceny naše úsměvy, pohyby. Prostě všechno, byly jsme to my. Ještě dlouze jsem hleděla na naše společné chvíle, ale jen do té doby, než se dveře ložnice s trhnutím neotevřely. Vůbec jsem to nečekala, takže jsem sebou trhla a album okamžitě zaklapla. Byla to jen Evansová a vypadala dost naštvaně. Chvíli jsem na ní koukala a pak sklopila oči zpět k albu, které jsem zastrčila do šuplíku. Co bych za to dala být na místě oné rudovlasé dívky. Být oblíbená, přátelská, hezká a hlavně mít srdce toho, po kom touží to mé. Mít srdce nebelvírského chytače, Jamese Pottera...
Úvahy, zas a opět úvahy, jako bych neměla na práci nic jiného. Ale já měla práci, třeba dělat zadaný úkol z Přeměňování.
oOo
Další den skoro za mnou. Dnešek byl hrozně nudný, nic se nedělo a čas ubíhal hrozně pomalu. Možná to bylo i tím, že byl pátek a před námi byl konečně víkend. Nevím co budu dělat, zítra máme návštěvu Prasinek, ale moc se mi tam nechce - ještě uvidím.
Seděla jsem ve společenské místnosti u malého stolku hned u okna a četla jsem si. Z jedné strany jsem slyšela hovory a smích lidí, kteří okupovali společenku a z druhé strany jsem slyšela hlasité bubnování deště, který tvrdě narážel do okna. Ten zvuk deště mě uklidňoval, takže jsem ani moc nevnímala hukot společenské místnosti a mohla jsem si nerušeně číst.
Bubnování deště bylo silnější a hlasitější, takže jsem po chvíli odtrhla zrak od knihy a podívala jsem se na okno. Byla už tma, ale i tak jsem viděla, že se za oknem schovává malá mokrá sovička, která mi byla povědomá. Neváhala jsem a ihned jsem otevřela okno. Sovička vděčně vlétla dovnitř, upustila obálku na můj stůl a začala kroužit po místnosti, než-li si nenašla místečko na křesle u krbu, kde seděl nějaký malý chlapec.
Sovu jsem si moc neprohlížela, věděla jsem čí je. Je Penny, dala jsem jí ji někdy během druhého ročníku. Teď mne ale více zajímal dopis, který ležel nehybně vedle otevřené knihy. Radostně jsem dopis vzala do rukou a pomalu ho otevřela.
oOo
Horké slzy mi ztékaly po tváři a padaly na zem, kde narazily do podlahy a rozprskly se. Neměla jsem sílu je setřít nebo jim jakkoli bránit, aby netekly. Nemělo by to žádný smysl. Opět jsem stála na malém plácku astronomické věže, tak jako včerejší noc, jen s rozdílem, že včera mě nic nezužovalo. Nyní bylo vše jinak. Déšť jako by se mnou soucítil a počasí se mnou plakalo. Včera jsem koukala na hvězdy, které byly mé a Penny, ale teď se schovávají za deštivými mraky. Věděla jsem, že tam jsou, ale byly moc daleko a já nemohla udělat nic, abych je mohla vidět. Tak to bylo i s Penny, taky byla daleko...
Při myšlence na ní se mi z očí začaly zase kutálet slzy, které si na malý okamžik daly volno. Tak moc jsem chtěla být u ní, až to bolelo.
Sklopila jsem pohled k dopisu, který jsem stále svírala v pravé ruce. Na tom čistém papíru bylo tolik vět psáno jednou jedinou osobou, která mě držela nad vodou, i když jsem byla na dně. Tolik vět, ale jen jedna dokázala vše obrátit vzhůru nohama. Jen ta jedna, ta jedna jediná, která se do mne vryla jako miliony dýk. Dýky, kvůli kterým krvácím...
Četla jsem ten dopis znovu a znovu, ale přinášel s sebou pouze smutek a utrpení. Hlavně ta jedna věta. Dívala jsem se na ní jako bych jí byla zhypnotizovaná.
Odtrhla jsem pohled od dopisu, ale pocit, který mne naplňoval se nijak nezměnil a v hlavě mi zněla ta osudná věta.Mám nádor mozku a naši doktoři mi dávají necelý rok života.
A já chci být s ní, chci být pro Penny útěchou, oporou, rodinou. Chci být u ní, tak moc až se mi to zdá více neuvěřitelné.
Už jsem ani nevnímala slzy, které si z mé tváře udělaly potok, nebo spíše řeku. Viděla jsem jen tvář mé jediné a opravdové kamarádky. Kárající pohled, když jsem se mračila. Její smutek, když jsem odjížděla. Ale nejvíce jsem viděla její úsměv, když vyšlo slunce po bouři, když jsme byly spolu, když jsme blbly a smály se spolu...
Obrátila jsem list dopisu a přečetla větu, které jsem si před tím nevšimla. Bránily mi slzy, ale teď jsem byla schopna přečíst pár slov napsaných její rukou. I když jsem nechtěla plakat, přeci jsem tomu nezabránila.
Neplač, protože to skončilo, ale směj se, protože to bylo krásné!
Ale ještě není konec, ještě ne a já pomůžu Penny pomoci jí to jakkoli usnadnit a zpříjemnit...
nadherne!!!!!!Opravdu ani nemam slov jak je to krasne a smutne uz se tesim na pokracko:)
2Eliota | Web | 9. července 2008 v 20:46 | Reagovat
moc pěkné ;)
3Illandris | Web | 9. července 2008 v 21:46 | Reagovat
Vážně moc krásně napsané a tak reálné. Já jsem měla úplně pocit, že ten smutek sdílím s ní. Doufám, že tu Penny uvidí, co nejdřív, aby ji podpořila.
Jsem moc zvědavá na pokračování:)
4luckily | Web | 9. července 2008 v 22:00 | Reagovat
souhlasím se všema ostatníma vážně moc hezky napsané!! a ten konec byl nádherný a doufám, že se s Penny setkají, bylo by to totiž moooc hezké!!! takže rychle další!
5Athea | Web | 10. července 2008 v 12:37 | Reagovat
Lucy, to je tak nádherný, fakt nemám slov..... Ta povídka se čím dál víc ztemňuje a to jsme teprv u třetí kapitolky. Nevim, co to bude, až těch kapitol bude třeba 15.
Chudák Silence, chudák Penny, debil Potter. To se jí nemůže aspoň trochu věnovat, když jí zachránil život?! Ne, ty chlapi, jak já je nesnášim.
Jen mě trochu překvapila věta "Dala jsem si nohy pod hlavu" Ona je hadí žena nebo tam mělo bejt ruce? =D
Pokusim se uělat další kapču tak krásnou, jako je tahle, ale asi se mi to nepovede. =o*
To je nádherná kapitolka, je to sice smutné, ale moc hezké=)) Nevím co dodat.
7Leenikk | Web | 14. července 2008 v 10:02 | Reagovat
Ty jjo...to bylo fakt smutné, ale krásně napsané, fakt. Chudák penny, ale ta věta poslední byla nádherná, ale neumím si představit, že by se tam začala smát:((
8jaja - jayne | Web | 16. července 2008 v 22:14 | Reagovat
je to nadherne..prekrasne..uz som nieco take tusila ze bude..ale aj tak ma to prekvapilo..mrzi ma ze zomiera,ale na druhej strane je mozne, ze ked zomrie tak sa ta kliatba zrusi??..no som vazne zvedava na pokracko :)
nadherne!!!!!!Opravdu ani nemam slov jak je to krasne a smutne uz se tesim na pokracko:)