1. června 2008 v 21:33 | Lucy
|
Tram - ta - da - dáááááááááááááááááááááá... No jaká jsem? O=o) Hrozná, já vím... Čekali jste naň tak dlouho a já se jen tak tady zase zjevím, což? Mno, ale můžete být rádi, že vůbec je... Stal se totiž zázrak... =oD Osvítilo mne psaní... Kecy... =oD =oD =oD
Mno a ještě mám pár keců...
Tuhle kapitolku chci spešl věnovat Mel, protože jsem ji to za prvé slíbila a za druhé... si to prostě zaslouží... ;o) Pomohla mi před nějakou (dlouhou) dobou se zemákem a při tom jsem jí slíbila tuto kapitolku a taky vychlazenýho Budvárka =oD. Mel díky, že jsi a že jsi taková jaká jsi. MTR =o* Jinak je aji věnovaná pro vás všechny, ketřím se tuto povídka líbí, čtete ji a zanecháváte koment. Chtěla bych vám ji věnovat, že mne povzbuzujete dál psát, hlavně teda Ath =o*...
Lidi, jste zlatý a já vám moc kuju, že tu jste a čtete to a zanecháváte komenty. Moc to pro mne znamená. Mám vás ráda... =o*
Ju a tuto kapitlku přidávám, protože podle anketkyjste si ji nejvíce vyžádali... A na
druhém místě skončilo ASH. Tak se budu snažit to sepísat... Jako já ju už měla napsanou, ale... Som to měla ve Wordu a ještě než-li jsem to uložila tak jsem ji Ath posílala na mailíka. Jenže to by nebylo ono, kdyby to nemělo háček. Ono když se to tak krásně posílalo, tak nám vypadly pojistky. Fakt jsem byla na nervy a zralá aby mě odvezli k Honzíčkovi (to je takovej ústav pro blázny v Písku, mám to blíž než do Bohnic =oD)... Fakt nervák a pak už se mi to písati nechcoulo... Mno, ale já se do toho dám, někdy během tohoto týdne... ;o)
Tak a já končím s kecama a máte tu již slibovanou kapču. Nejdřív sem vám chtěla dát limit, ale vybodla jsem se na to, tak možná příště... =oD O=o) Ju a myslím si, že je taká o ničem, mno, ale posuďte sami, a plsky mi udělejte radost komentem... ;o)
-Už mlčííím a tu jest ta kapitola...
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-Jsem se rozhodla vás trápit... Jste najatý?
-
-
-
-
-
-Moc napjatý?
-
-
-
-
-
-
-Těšíte se na tu kapitolu?
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-No jo, tak abych vás nepřivedla do blázince...
-
-
-
-
-
-
-
-Ale když mě baví, vás napínat... =oD O=o)
-
-
-
-
-
-Jo jo, již jsem hodná.........
-
-
-
-
-
-
-
-Věřili jste mi, že budu hodná?
-
-
-
-
-
-
-
-Nebyla to chyba,
-
-
-
-
-
-
-
-já totiž jsem hodná a to jako mooooc... =o) A jako jestlimi nevěříte, tak zmáčkněte křížek a papapapa...
-
-
-
-
-
-
-Ne tu jest ta kapča...
-
-
-
-
-
-
-Když mě tohle baví... =oD Nezlobíte se?
-
-
-
-
-
-
-Já vás vidím, takže už vás to nebaví, což? Vy se zlobíte, ale to ne... To nesmíte, čeká vás kapitolka... Šíleně nudná kapitola, ale pššššt... ;o)
-
-
-
-
-Ale mně to baví... =oD =oD =oD =oD
-
-
-
-Došli jste sem? Gratuluji, došli jste totiž až ke kapitolce... ;o)
-
-Kuju za komenty... =o* Mám vás ráda... =o*
-
-Máte mě taky rádi?
-
-A necháte mi koment? =o)
-
-Já vám budu vděčná... =o) =oD
-
-Už mi šibeeee... =oD =oD
-
-
-
-
-
-
-Tram - ta - da - dáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá... =oD =oD
-
-Omlouvám se za to napínání, ale když mě to tak nějak chytlo a nepustilo... =oD
-
-
-Neccete si to zopakovat?
-
-Fakt ne? *smutnej kukuč*
-
-Tak fajn jak chcete.
-
-Chtěli jste to, máte to mít...
-
-
-
-A chcete i válku? Já jsem totiž mafiánka, takže byste neměli šanci, ale jestli chcete válku, tak no problemo...
-
-
-
-Já vím, vy chcete tu kapču... Že? =oD
-
-Ale když já vám jí nechci dát jen tak zdarma... =oD
-
-Ale co mi zbývá...
-
-mno jo, porád, tak aby nebyli kecy, tak tu jeeeeeesssssttttt... =oD
-
-Teď už ale fakt... =oD
-
-Fakt nekecám...
-
-Sim - sa - la - bim....
***
Bože můj je tohle vůbec možné? Mám otce, mám tatínka, který mi chyběl, dokonce jsem ani nevěděla, že ho mám. Mamka mi vždy vyprávěla, že otec nás opustil a když jsem na něj dost složitou oklikou přivedla řeč, tak mi (s)prostě a jednoduše řekla, že se o něm bavit nechce. Čemu mám věřit? Mám věřit člověku, který mě přivedl na tento svět, ale nic mi o tatíkovi říci nechtěl nebo mám věřit člověku, po kterým mám oči???
"Eressiel? Vyslechneš mne, prosím?" Promluvil ke mně onen muž, který nás opustil. Který mě opustil.
Podívala jsem se na něj pohledem, který jasně ukazoval smutek, nevěřícnost, zlobu a kdo ví co dál. "Pokusím se." Řekla jsem přiškrceným hlasem.
"Vím, že se ti toto vše zdá nad míru nadpřirozené a zmatené, ale předem bych ti chtěl říci, že do nedávna vůbec nevěděl, že mám dceru. Nebýt Eruvëa (Mika) a okolností, díky čemuž jsi polovičně zde, bych to ani teď nevěděl." Začal otec a já mu už po pár větách nerozuměla. Polovičně zde? Co to znamená? A jak nevěděl, že má dceru, když od nás kvůli mně odešel?
"Byl jsem s tvou matkou asi půl roku. Jen pouhý půl rok jsem ji znal, ale přišlo mi jakoby ona byla něčím, co mi kdy dříve chybělo. To jen a jen díky ní jsem se na svět začal koukat i jiným pohledem, než-li kritizujícím. To ona mi dokázala otevřít oči a jít za světlem."
"A proč jsi teda odešel, když jsme tě potřebovaly? Proč jsi odešel, když mě máma čekala?" Řekla jsem dříve, než jsem si to uvědomila.
"Už jsem řekl, že jsem nevěděl, že mám dceru,"
"Ale stejně si odešel. Odešel jsi od mámy, která tě potřebovala. A teď tu o ní mluvíš takhle!" Obvinila jsem ho než stačil domluvit.
"Jenže já neodešel." Vypadalo, jako by se ho má slova dotkla a možná se i trochu naštval, jelikož mírněji zvýšil hlas. "Já ne. Pamatuji si ten den, kdy jsem se probudil a tvá matka nikde. Pátral jsem po ní dlouho, dost dlouho na to, abych pochopil, že ode mne utekla na dobro. Nenáviděl jsem se za to. Za to, že jsem byl bezmocný a nevěděl, co dělat. Pak už mi stačilo jen se zase vrátit zpět za svou rodinou a za svými předky." Neměl sílu dál mluvit, poznala jsem to. Odvrátil pohled jinam, aby neviděl na mne a můj pohled, který jasně říkal, aby nekončil. Ale já věděla, že on se již vyjadřovat nebude. Nebude říkat víc, než by mohl.
"Čemu mám věřit?" Zeptala jsem se po tichu. "Mám věřit matce, která se mnou odmítá o tobě mluvit, nebo mám snad věřit tobě? Člověku, kterého ani neznám, jen vím, že má mé oči."
"Pravdu musíš najít ty sama. Nesmíš věřit naslepo. Neříkám tím, ale abys mi nevěřila, jen chci aby sis ke mně vybudovala důvěru." Zlatá slova mého otce.
Chvíli jsme mlčeli a já si v hlavě skládala puzzle šíleného života. Kupodivu mého života.
"Zmínil ses, že jsem tu jen polovičně, jak jsi to myslel?" Zeptala jsem se po dusivém tichu.
"Nepřipadalo by ti divné, že po malé nehodě ve vaší škole se jen tak objevíš tady?" položil otázku, která asi měla logiku.
"No připadalo, ale stále nechá..."
"Myslel jsem to tak, že zde je jen kus tebe. Tvé tělo je na ošetřovně, kde by se mělo zotavovat, ale tvá duše je zde. My jsme uzdravili tvou duši a tvou mysl, ale tvé tělo uzdravit nemůžeme, jelikož zde není. Tato práce spadá již pod moc někoho jiného." Vysvětlil.
*Takže abych to shrnula. Tělo mám u Pomfrejky, ale duši u elfů.* Mé druhé já, škoda, že nejde nakopnout...
Co kdybys byla zticha.
*Co kdybys byla zticha ty. Já racionálně přemýšlím.*
Přemýšlíš jo, vždyť jsi tupá hlava.
*Já jsem ty, takže když mluvíš ke mně, mluvíš vlastně k sobě.*
"A když jsem teda tady, budu si pak pamatovat, co se zde událo, až se mé tělo probudí?" zeptala jsem se.
*Lepší otázka tě nenapadla?*
"Měla bys. Záleží na vůli osobnosti a na zcela zahojení duše."
"Ale tu mám uzdravenou, ne?"
"Snad ano, ale nikdy nevíš."
Na chvilku jsem se zamyslela (umím, umím - heč) a pak jsem si něco uvědomila.
"Už to chápu." Řekla jsem náhle. "Když jsem byla v tom bezvědomí, či co to bylo, slyšela jsem různé hlasy. Byl to elfský jazyk a hlasy mých přátel z Bradavic."
Můj otec přikývl a já se pousmála. Aspoň něco...
oOo
Byla jsem tu již asi tak týden. Myslím si, že ten týden stál za to. Lépe jsem poznala svého otce. Konečně mám otce, takového, kterého jsem si vždycky přála. A abych řekla pravdu, tak mu věřím. Ano věřím mu. Sice ho znám nějaký ten pouhý týden, ale i ten stál za to, abych ho poznala takového, jaký opravdu je. Ale je možné, že mu věřím více než vlastní matce, která mne vychovala od malička? Sama se divím, ale ano je to možné. Dozvěděla jsem se toho tolik. A večer když jsem usínala tak jsem stále myslela na to, jaké by to bylo, kdybychom byli opravdová rodina. Možná bych měla sourozence...
Jenže stále mne tížila jedna malá otázka, na kterou jsem se nedokázala otce zeptat. Ale i na to přijde čas...
"Eressiel?" Ozval se taťkův hlas a koukal skrze mne.
"Tati? Já jsem tady. Koukáš přímo na mne." Odpověděla jsem a zamávala rukama, aby mne viděl.
"Nevidím tě, ale slyším tě." Odvětil a tvářil se, jako že ho to ani nijak nepřekvapuje.
"Ale čím to tedy je?" Zeptala jsem se zvědavě.
"Tvé tělo je již uzdraveno a připraveno přijmout opět tvou duši." Řekl taťka se značně smutným hlasem.
"Ale já nechci." Protestovala jsem.
"Nebuď bláhová." Pousmál se taťka. "Jednou bys stejně musela odejít. I když se jedná jen o tvou duši."
"Ale budu tě moct navštívit, ne? Třeba s Mikem?" Zeptala jsem se.
"Pochopitelně, že ano. Budu se na setkání moc těšit, holčičko." Dobrosrdečně se usmál a poslal mi vzdušnou pusu směrem, kterým tušil, že jsem.
"Mám tě ráda, tati." Křikla jsem, než mne pohltila černočerná mlha, takže jsem neslyšela taťkovo: "Já tebe taky."
oOo
Tápala jsem kolem sebe, ale nic jsem necítila. Opět jsem plachtila vzduchem, ve kterém mne nic netížilo. Byla jsem jako lehké pírko, které čeká kam ho vítr zavane. Musela jsem přemýšlet, co se vlastně stalo a co jsem se zase dozvěděla. Byla jsem přeplněná informacemi, se kterými se nehodlám s nikým dělit. Ze mne je nikdo nedostane ani kdybych musela podstoupit nějakou bláznivou terapii. Jen mi vrtá hlavou ještě pár otázek. Jsem vůbec elfka? Otázka, na kterou jsem se bála taťky zeptat. Dětinské, vím, ale nedokázala jsem se zmínit a nalousknout s ním tuto informaci...
A jak mohl ten aristokratickej maník Malfoy vědět, kdo je mým otcem? Vymýšlel si snad?
oOo
"Madame Pomfreová? Myslím, že se probouzí."
Tsss, není nad to, slyšet hlas po tak nádherném probuzení tak neskutečně šílenej hlas toho jednoho kluka s bouřkovýma.
A co tu vůbec dělá? Neměl by randit někde s nějakou pipkou, než aby byl u mého lůžka?
jj hezká kapča, spíše taková informativní, ale hezká!