
Prolog
8. května 2008 v 18:36 | Až spadnou hvězdy-by Athea and me
Takže tu mám pro vás prolog, který napsala Athea a mě se šíleně líbí a skládám poklonu...
Tak si to přečtěte a zanechte koment, hlavně u Ath, ať jí uděláte radost... Zlatí fakt se ti to povedlo a příští kapča (1.) jest na mě... ;o)
Ju a ještě se zmíním, že toto jest psáno er formou, je to jako by z pohledu vypravěče, příští již bude psána ich formou, jen tak pro upřesnění...=o) A teď už číst... ;o)
"Silence? Silence! Silence, kde jsi?" volala malá holčička s culíky.
"Penny? Jsi to ty?" ozvalo se jí v odpověď. Rozeběhla se tím směrem. Zakrátko doběhla na malou mýtinku, uprostřed které stála její kamarádka. Okolo ní ještě pořád poletovaly hračky, se kterými si před chvílí hrála. Penny se zamračila.
"Víš, že to nemáš dělat. Někdo tě uvidí," bázlivě se podívala za sebe na budovu sirotčince.
"Ale, Penny, okna jsou přece na druhé straně," přesvědčovala svou kamarádku a nechala věci spadnout na zem. Ráda porušovala pravidla a z trestů si nic nedělala. Věděla, že by se jí nic doopravdy nemohlo stát. Maximálně mohla jít na samotku. Otřásla se při té představě. Byla tam jednou a úplně jí to stačilo. Pořád si ten zážitek pamatovala. Tmavé stěny, brouci, ticho. Hlavně to ticho nenáviděla. To potom člověk křičí, jen aby si dokázal, že není sám a hluchý, opuštěný v tichu. Ale nikdo neodpovídá. Od té doby už moc nezlobila, nechtěla si to prožít znovu.
"Hmm...," rezignovala Penny a založila si ruce na prsou. Dál si Silence měřila nesouhlasným pohledem, ale už vypadala smířeně.
"Proč jsi mě vlastně hledala?" zeptala se Silence a posbírala všechny hračky, které se válely okolo ní. Bylo jí jasné, že její kamarádka nepřišla jen tak.
"Slečna Crawfordová tě shání, oznámila jí se vztyčenou hlavou. Vážila si toho, že slečna uložila ten důležitý úkol právě jí. Obvykle pověřovala mnohem starší děti, dnes byla Penny vyjímka. Proto nemohla nic poplést, to by k ní slečna ztratila důvěru. A zklamat ona nechtěla, to tedy ne.
"Proč?" zeptala se Silence zmateně.
"To neříkala. Jen že se máš hned dostavit k ní do kanceláře. Hned," dodala, když viděla, že se Silence nemá k odchodu. Jak to ale starší dívka zaslechla, rozeběhla se k budově a cestou přemýšlela přemýšlela nad tím, co po ní může slečna Crawfordová chtít. Vždyť nic neprovedla nebo ano? Jestli ji slečna volá hned, zanmená to, že se děje něco vážného. Co když opět půjde na samotku? Strachem se rozeběhla ještě rychleji. Nebylo by moudré nechávat slečnu Crawfordovou dlouho čekat.
Co nejrychleji proběhla budovou a otáčely se za ní zmatené a překvapené obličeje. Ona se tím však neměla čas zabývat, musela co nejdříve dorazit k majitelce sirotčince. V hlavě se jí honilo spousta prohřešků a trestů, které by mohla mít na svědomí. Byla zmatená, nepamatovala si, že by nějak významně porušila pravidla. Ledaže.....že by jí viděli. Ne, vždyť si dávala pozor! To není možné, věděla o tom jedině Penny. A ta by jí určitě neprozradila nebo ano?
Udýchaně se zastavila před dveřmi kamceláře a snažila se popadnout dech. Nemohla přece předstoupit před slečnu jako uhnané kuře, co právě uběhlo maraton. Když už byla klidná, zaklepala na dveře a po vyzvání vstoupila. Naskytl se jí pohled na dobře známou kancelář, u stolu seděla slečna Crawfordová a jakýsi neznámý muž, kterého tady nikdy neviděla.
"Dobré odpoledne, slečno," pozdravila slušně a dál si se zájmem prohlížela nově příchozího. Zajímalo by jí, co se děje.
"Dobré, Silence, prosím, posaď se," ukázala na židli, která stála vedle té, kde seděl pan neznámý. Dívku zarazil tón jejího hlasu. Obvykle mluvila krátce a úsečně, nedávala najevo city. Ale teď? Mluvila úplně jinak, dalo by se říci, že i.....mile. Silence přeběhl mráz po zádech. To nevěstí nic dobrého.
"Silence, mám pro tebe důležitou zprávu," začala slečna pomalým a rozvážným hlasem. V Silence narůstal strach. Co se děje?
"Tady pan profesor Brumbál, přišel z jedné vzdálené školy, až někde u Londýna," ale proč přišel? Proč?
"Je to velmi dobrá škola, budeš se tam mít určitě lépe, než tady," v Silence zatrnulo. Slečna si také uvědomila, že už se prozradila. Do jiné školy? Ona by měla odejít pryč?
"Cože?" vykřikla.
"Neboj, Silence, neodejdeš odsud úplně. Na prázdniny se budeš vracet, můžeš nám i posílat dopisy, tady s panem profesorem už jsme se dohodli, že tam od září nastoupíš, je to pro tebe velká šance," slečna mluvila už co nejrychleji, aby to měla za sebou. Silence vyděšeně vstala a začala ustupovat ke dveřím, nechtěla tomu věřit.
"Ale já nechci nikam pryč!" vykřikla a zrcadlo, co viselo vedle ní se roztříštilo na malé kousky. Vyděšeně odtamtud odskočila a narazila do dveří. Rychlostí blesku je otevřela a utekla na chodbu, nechávajíce za sebou jen překvapené pohledy muže a ženy.
Utíkala, jako by chtěla uprchnout od všech, kteří ji chtějí odloučit od domova. Byl její jedinou jistotou, od té doby, co začala trochu myslet si uvědomila, že tady stráví svůj život až do dospělosti. Tady to nechodilo tak, že se děti adoptují, jako to bylo ve filmech. Odsud dítě odešlo jen jednou, co si pamatovala byl to Marcus Duke, nikdy ho už potom neviděli. Všichni potom doufali, že se mu daří dobře. Každé narušení party, která mezi dětmi vznikla, byl pro ně obrovský šok. Byli na sebe zvyklí, měli svůj kolovrat života a báli se dne, kdy by měli partu opustit. Tak to v sirotčinci chodilo, byl to jejich život, který pro ně byl naprosto přirozený. A nikdo z nich to nechtěl změnit. Nechtěli si připustit, že je jednou bude čekat život tam venku, kde se budou o sebe muset postarat sami.
Aniž si to uvědomovala, utekla zpátky na mýtinu, kde si ještě před chvílí hrála. Připadalo jí to jako sto let, tehdy byla tak v pohodě a veselá, a teď? Nemůže odejít, to přece nejde. Nemůžou ji k tomu přinutit. Ale ta dospělejší část jejího já, ta, která zůstávala vždy v klidu a nenechala se ničím rozrušit, věděla, že jim v tom nedokáže zabránit. Oni jsou dospělí a ona? Jen bezvýznamná holka bez rodičů, která je na nich vlastně závislá. I když si to nechce připustit a chce žít vlastní život, nedokáže opustit sirotčinec. Už se pro ni stal domovem, má tady kamarády, svoje lidi, které dobře zná a může jim věřit. A oni ji chtějí od toho všeho odtrhnout. Chtějí ji vyhnat a vzít jí všechno, co doposud měla, vnutit jí něco jiného. Proč musí jít zrovna ona do jiné školy? Proč ne nikdo jiný? Proč zrovna ona musí mít akovou smůlu?!
"Silence?!" vykřikla Penny, jakmile si kamarádky všimla.
"Co se stalo?" zašeptala jemně, když spatřila její slzy a opuchlé oči. Klekla si k ní a objala ji okolo ramen.
"No tak, Silence, ségra, nebreč, co se stalo? Musíš na samotku?" Silence jen kroutila hlavou. Měla úplně stažený krk, ale přece ze sebe nějak dostala:
"Chtějí mě dát pryč, Penny. Někam jinam."
"Jako do jiného děcáku?" vyděsila se Penny. I jí se zalily oči slzami. Silence jen přikývla a rozbrečela se ještě víc. Nechtěla opustit Penny, svojí malou sestřičku, nemohla ji tu nechat samotnou. Byly pro sebe všechno, jako dv strany mince, jedna bez druhé neznamenala nic. Jen společně měly dost síly na ustání každého dne, který je v sirotčinci čekal. Jedna druhé tu sílu dávaly, když jí měly málo, ale vždycky se z toho nějak dostaly. Ale co teď? Co teď, když už spolu nebudou?
"Ale to...to....nemůžou," zalykala se vzlyky Penny a kroutila svou malou hlavičkou. Po tvářích jí stékaly slzy velké jako hrachy a pevně se držela své sestry.
Náhle na mýtinu vstoupili Brumbál a slečna Crawfordová. Laskavě se dívali na dvojici plačících dívek, které chtěly zůstat spolu. Penny si jich všimla jako první a bojovně vyskočila. Sily se jí pokusila stáhnout zpátky, ale ona už rázně šla směrem k překvapené dvojici. Postavila se před Brumbála, nedbala na to, že mu sahá ani ne do pasu a založila si ruce v bok.
"Nemůžete mi ji odvést pryč, nemůžete. Protože ségry by se neměly oddělovat, to je hnusný. Jste zlí, Silence s váma nechce jet a vy ji k tomu stejně nutíte. Vždycky jsem myslela, že děláte pro děti to nejlepší, ale neděláte. Tam....kam Silence pojede nikdy nebude šťastná. A já taky nebudu šťastná. Moc dobře víte, že nám jen ubližujete. Beze mě Silence nebude nic, stejně jako já bez ní. Nikdy nebude moct být šťastná, když nebude mít svoji malou sestřičku."
Aniž by si to uvědomovala, těmito slovy uvrhla na Silence strašlivou kletbu. Kletbu, která už nikdy nepůjde vzít zpět. Slečna a profesor nedbali nebezpečí a i přes prtesty obou dívek Slence odjela do Bradavic. Kletba nepominula ani po nástupu do Bradavic, protože o ní zatím nikdo nevěděl. Nešťastná budoucnost jí byla pár slovy její kamarádky nalinkována na pergamen osudu a její ivot v Bradavicích, kde neměla být nikdy šťastná, započal....
Komentáře
parada tohle bude jeste hooooooodne zajimavy.Rychle dalsi prosim!!!!!!!!!!!!!!!
Jsem zvědavá, jak to nakonec vymyslíš, bojim se, co z toho vznikne....... =oDD
Páni... Athey se tedaprolog fakticky povedl.. :) Je to fakt zajímavý... :) těším se až přibude další.. :)
ty jo, tak to byl prolog, jak má být, tajemný a důlžitý pro příští děj, líbí s emi to, tak rychle holčiny další!
vypadá to zajímavě...zajímalo by mě, co je to za kletbu, tak honem, další!!
no teda, zatím to vypadá hooooodně zajímavě!! jen tak dál děvuchy...:)