close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Noc bez měsíce-kapitola II.

9. května 2008 v 13:04 |  -Noc bez měsíce-
Tak jsem se překonala a napsala po dlouhé době kapču k NbM. =o) Nevím, co k ní říci, snad ať se vám líbí, protože mě se nelíbí. Je to takový zmatený a přijde mi, že v tý kapče tak nějak skáču, no... Ale konec tý kapitolky je podstatný, takže... No posuďte sami, jsem zvědavá, co mi na ní řeknete. Tím chci říci, že prosím o komenty... ;o)
A fakt je divná... Ale celkem dlouhá... ;o)

Uběhl již týden ode dne, kdy jsem se dozvěděla, že jsem sirotek. Ten týden byl v mém životě,m ten nejhorší. Byla jsem jak duše bez těla či tělo bez duše. Neměla jsem náladu ani chuť do života, nechtěla jsem žít, nechtěla jsem se již trápit malichernostmi a zbytečnostmi, které dříve patřily do mého života. Věděla jsem, že je zbytečné ronit slzy či uzavřít se před světem, nic mi už je navrátí, NIC!!!
Sice jsem nechtěla žít, ale věděla jsem, že kdybych tu nebyla, tak by se kvůli mně trápili jiní lidé a to jsem nechtěla připustit. Věděla jsem, že by to ani nijak nepomohlo, avšak možná bych byla s nim...
oOo
"Tar, dáš si něco k snídani?" optal se mě Sirius.
Jen jsem kývla hlavou, jako že něco málo ano. Takhle to bylo každé ráno. Přišla jsem smutná do kuchyně a Sirius se mne pokaždé zeptal, jestli si dám něco k snídani. Den co den, sedm dní v týdnu. Měla jsem chuť s nikým se nebavit, ale vždy u snídaně jsem si povídala se Siriuse, který se mi snažil zlepšit náladu. Byl to fajn chlap, chudák, že tu musí být uzavřen. Vězeň ve vlastním domě, tak jako já. Já jsem zase vězenkyně ve vlastním těle...
Někdy na snídani či přes den, tu byli s námi ještě nějací členi rádu, se kterými jsem se taky poznala. Všichni mi tykali a já neměla obavy jim též tykat, někdy jsem tykala i učitelům ve škole, ovšem to je minulost... Minulost, kterou nesmím žít. Musím žít budoucností.
Nejvíce mi k srdci z řádu přirostla Tonksová, správná holčina, se kterou jsem se nenudila. Alespoň na chvíli jsem v její společnosti zapomněla na své starosti. Byla mi nakloněna a rozuměly jsme si. Jenže nic mi nenahradí mé kamarády z Krásnohůlek, nikdo a nic! Chodily mi od nich potěšující a upřímné dopisy, které mě zahřály u srdíčka...
Tady mám být ještě čtyři měsíce. To je pro mě utrpení čtyři měsíce se zde mám nudit, ne že by se mi tu nelíbilo, jako jo, ale nemohu nic dělat. Já taková aktivní holčina. Myslela jsem, že po ztrátě mých blízkých se trochu zklidním, ale to ne. Měla jsem v sobě takovou energii, které jsem se potřebovala zbavit, přijít na jiné myšlenky. Ale nic, musím tu být zavřená.
oOo
Už jsem tu měsíc a stále nic. Pochmurná nálada mě pomalu opouští a mě se vrací chuť do života. Pozor, přicházím zpět v plné síle jako dříve. No jo, kecám, ale tak co mám dělat? Ještě ležím v posteli a slyším vzdálené hlasy členů Fénixova řádu, je porada a tam já nesmím, bohužel. Pomalu jsem vylezla z postýlky a šla se zkulturnit do koupelny. Sotva jsem vyšla, popadl mě dosti šílený nápad, který jsem se rozhodla nyní uskutečnit. I když na druhou stranu budu prozrazena, tak si alespoň počkám, až skončí porada.
Tak jsem tedy čekala. Čekání jsem si zpříjemnila odpovídáním na dopisy. Hodina pryč, stále odpovídám. Dvě hodiny pryč, dopisuji odpovědi a dávám dopisy do obálek. Tři hodiny pryč, nudím se. Čtyři hodiny pryč, popadla mě smutná nálada, jelikož si prohlížím album. Téměř pět hodin pryč, co tam sakra můžou probírat, tak dlouho... Nudím se, takže vylízám z postele a mířím přímo do jídelny, která je nezvykle tichá. Vejdu a co nespatřím.
V jídelně je jen Sirius, Remus a Tonksová. Nikdo jiný nezůstal.
"Porada již skončila?" Zeptala jsem se marně.
"Už před asi dvěma hodinami." Uchechtla se Tonksová. "Myslela jsem, že spíš, když jsi nešla."
"Já prohlížela jsem si album." Špitla jsem po tichu a náladička, která mě chytla po ránu, mě opustila. Vše mé pocity a smutek byl zpět, nedokázala jsem se přes to pořádně a definitivně přehoupnout. To prostě nešlo, chci žít budoucností, ale utápím se v minulosti.
Všimla jsem si jak si Tonksová vyměnila pohled s Remusem a Siriusem, kterým chtěla říct ´řekněte něco, mě nic nenapadá´. Trochu jsem se pousmála a šla jsem si udělat kafíko, které mě povětšinou postaví na nohy.
"Mohu mít otázečku?" Zeptala jsem se, když se v jídelně rozprostíralo šílené ticho.
"Jasnačka Tary, ptej se." Pobídla mě Tonksy.
"Proč nemohu chodit na porady?" Zeptala jsem se (nebudu zmiňovat, že se ptám skoro furt, ale to je jedno).
"Nejsi plnoletá." Řekl prostě Remus, tónem, že je to blbý téma.
Jenom jsem se zaksichtila a nasadila kukuč ´nudaaa vy tyrani´.
"Nekoukej tak, nebo ti to zůstane." Uchichtla se Tonksy, čímž si ode mě vysloužila můj spešl znuděný ksicht.
"Tary?" Oslovil mě Sirius.
"Hm?" odpověděla jsem mu mou nejoblíbenější frází.
"Baví tě Obrana proti černé magii?" zeptal se hlasem, který říkal ´pouze odpověz, na víc se mě neptej´.
"Že váháš." Odvětila jsem a jeho tón hlasu jsem ignorovala a zeptala se: "Proč?"
Do toho se vložil Remus. "No jelikož Voldemort po tobě jde, tak jsme se na radě dohodli, že by nebylo škoda tě naučit trochu víc."
Pozvedla jsem obočí a zkoumavě si prohlížela ty tři, co byli přede mnou. Vím, že po mne jde sám Pán Dokonalý, a proto mi zabil rodinu ale, že bych se měla učit nějaké dětské kouzla, která ho stejnak nezastaví, bude k čemu.
Jako by mi Sirius četl myšlenky. "Budou to pokročilá kouzla, která se ve škole většinou neučí a nebylo by na škodu, kdyby si pár kletbiček zvládla."
"Myslela jsem, že Voldemort půjde spíše po vyvoleném Harrym, ne?" Řekla jsem vyhýbavě. Pottera jsem osobně ještě neznala, ale podle toho co se doneslo k mým uším, to bude chlapeček s nosíkem k výšinám.
"No to nejspíše ano, ale jelikož budete na stejné škole, bude velká pravděpodobnost, že se vás obou bude chtít Voldemort zbavit." Řekl vemlouvavě Remus.
"Hm. A kdo že mě to když tak bude učiti?" zeptala jsem se.
"Na mě nekoukej." Usmála se Tonksy a ukázala prstem na ty dva.
"Beru." Ušklíbla jsem se.
oOo
Jsou to již dva týdny, co mě Remus doučuje. Docela mě to baví, na to, že se mi to ze začátku nějak nezdálo. Vždy nás kontroluje Sirius a porád říká, co dělám blbě a tak podobně. Štve mě tím a uvědomuje si to. Přestal s tím, když Remus řekl, že potřebuju cvičného králíka, se kterým bych si dala něco jako souboj. A já vyhrála, tak přestal. A jestli chcete vědět jak jsem vyhrála, tak vám pouze řeknu, že to s kouzli mělo pramálo společného... Abyste rozuměli, tak já šikulka, jsem na něj pouze seslala chechtací kouzlo a pak jsem ho s Remusovou pomocí ještě více zlochtala. Souboj jak vyšitý, Tonksy, která to taky viděla, řekla, že to bylo nesportovní a že to se soubojem nemělo nic jiného, ale což. Hůlku jsem mu vzala, takže jsem snad vyhrála, ne? Sirius si pak hrál na uraženého a nebavil se se mnou ani s Remem. Takže balada, alespoň mi už do toho nekecal...
Začínala jsem si zvykat, že už se asi ani neuvidím se svými kamarády, avšak nebylo to snadné. Myslela jsem na ně poslední dobou, čím dál tím víc.
Jednou po ránu jsem se vzbudila s pochmurnou náladou a byla jsem v posteli až do oběda. A když jsem vylezla, tak jsem zjistila, že v domě snad ani nikdo není. Ale byl tu Sirius, jen byl u Klofana, takového milého zvířátka, který jsem si oblíbila, který měl nějak rozdráplou nožku.
Byla jsem v knihovně a četla si jednu knihu, když jsem z jídelny slyšela nějaké hlasy. Šla jsem se podívat, co se děje a naskytl se mi výhled, jak si Krátura, místní domácí skřítek (toho jsem si neoblíbila), povídá do krbu. Přišlo mi to divné, ale jen do doby, než jsem zjistila, že v tom krbu je nějaká hlava.
"Kam Sirius šel?" křičel ten chlapec na skřítka." Kráturo, šel snad na odbor záhad?"
Viděla jsem jak se Krátura zarazil v pohybu a jen skřehotavě a tiše řekl: "Pán se chudákovi Kráturovi nesvěřuje, kam chodí."
To už ale chlapec v ohni nevydržel a rozkřičel se. "Ty to ale víš! Že to víš? Ty víš, kam šel!"
Chvíli bylo ticho, které jsem se neodvážila narušit. To posvátné ticho přerušil, až Krátura svým škodolibým a hlasitým hlasem. "Z odboru záhad se pán nevrátí. Krátura a jeho paní jsou zase sami."
To už jsem ale nevydržela a vyšla ze stínu.
"To je lež!" křikla jsem, ale to už onen střapatý chlapec zmizel a já si myslím, že slovo "lež" už ani neslyšel...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Pro radostO=o)

CLICK=o) 100% (111)

Komentáře

1 Kayla Kayla | 9. května 2008 v 15:43 | Reagovat

parada to je hoooooooooodne povedena kapitola uz se tesim na dalsi!!!!!!!!!!!!:-)

2 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 9. května 2008 v 20:32 | Reagovat

Mazec.. :D hej fakt skvělá kápča.. to s tím krbem.. a Kráturou.. jak jsi to spojilaq dohromady s ní... prostě skvělý.. :) a to, že jsi tam trochu předkakovala.. pohoda... :) nejde to poznat... aspoň já jsem to teda pochopila.. :D Těším se na další... :)

3 Leenikk Leenikk | Web | 10. května 2008 v 12:56 | Reagovat

to je mazec, fakt skvělý, že ta je i děj z knihy, rychle další, sjem h=o=odně zvědavá, jak to bude pokračovat.

Skvělá kapča, ty pocity tak krásně popsány!

4 meg meg | Web | 10. května 2008 v 17:48 | Reagovat

wow nádherná povídka aji kapitolka, fakt se ti to povedlo, takovej originální námět, fakt super chválím

5 Athea Athea | Web | 10. května 2008 v 20:16 | Reagovat

Peckaa, doufam, že slyšel, Sirius musí žít, Lucyyyy..... *nahodí smutnej kukuč a udělá psí očička*...........

6 Leandra Leandra | Web | 10. května 2008 v 21:19 | Reagovat

Jasne ze rada spratelim!! Jen doufam ze mi budes komentovat =))

7 Eliota Eliota | Web | 13. května 2008 v 14:40 | Reagovat

Senzační! :)

8 weruška weruška | Web | 15. července 2008 v 11:28 | Reagovat

páni.. začíná to jako dobře.. se těším na další..

9 lizi lizi | 7. září 2008 v 19:09 | Reagovat

super povídka sem s další kapčou

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama