18. května 2008 v 18:01 | Athea
|
Čauky Zlatíčka moje... =o) Athejka je šíleně moc šikovná a pospíšila si s další kapčou, která se jí podle mě mocka povedla... Ona sama sice říká, že je divná a že mocka nenavazuje na tu mou předešlou, ale mě se moc líbí.. =o) Je to krásně popsaný a celkové shrnutí, to prostě nejde nepřečíst a nezanechat koment, ne? Tak plsky zanechte koment... ;o) Ju a kapitolka je dlouhá... ;o)
Jsem zvědavá jak navážu...
Ju a ten obrázek, tak to je Silence, obrázek našla Ath... ;o)
Dnešek byl vážně zajímavý den. Pro vás by možná nebyl, ale pro někoho, jako jsem já, pro někoho, kdo tráví každý den svým stereotypním životem, kde se nic nemůže stát, to byla změna. Ne však příjemná.
Ráno jsem byla za Brumbálem. Vedli jsme zajímavý rozhovor. Ztratila jsem všechny naděje. Dnes jsem si vlastně uvědomila, že jsem ještě nějaké měla. Docela mě to překvapilo, ale to nechme teď být. Chci vám vyprávět, jak jsem se u Brumbála měla. Nebyla jsem totiž u něj jen na citrónovou zmrzlinu, jak se mohlo zdát.
Vlastně to jsem píšu jen proto, abych to mohla někomu říct. Doufám, že vás to aspoň zajímá, když ostatní ne.
OoOoO
"Pane profesore, chtěl jste se mnou o něčem mluvit?" ptala jsem se, když jsem si sedala na židli před ředitelovým stolem. Brumbál se na mě za tu dobu, co jsem tady ani jednou nepodíval a i teď upíral pohled z okna, někam do dáli, jakoby se snažil uhodnout, co nás čeká.
"Ano slečno. Ministerstvo už přišlo na to, co je to za kletbu, která vás provází," mluvil uvážlivým hlasem, zvažoval, co všechno mi má říct a co ne. Srdce se mi rozbušilo nikdy neutuchající nadějí. Třeba se jim povede tu kletbu zrušit.
"A?" zeptala jsem se dychtivým hlasem. Ředitel se na mě podíval s laskavým a chápajícím výrazem ve tváři. A já pochopila, že ne. Že už nemám šanci na změnu. Ani mi nemusel nic říkat, věděla jsem to dopředu.
"Nechci vám lhát ani zatajovat některé informace, možná si myslíte, že by to bylo pro vás lepší, ale věřte, že by vám to život nijak neusnadnilo. Bohužel, jedná se o kletbu absolutní a tudíž nezrušitelnou. Ač to vaše přítelkyně provedla neúmyslně a nevědomá si vážnosti svého počínání, kletba, kterou na vás uvrhla, přesně funguje tak, jak si ta dívenka přála. Tudíž nebudete moci být na půdě této školy nikdy šťastná a vlastně ani kdekoli jinde, pokud zrovna nebudete s ní. Věřte mi, že kdybych vám mohl nějak pomoci, udělal bych to, ale kletba byla vyřčena přesně tak, jak by měla být, i když nechtěně. Je mi to opravdu moc líto." Vlastně jsem ho ani moc neposlouchala. Do mysli se mi vrylo jen několik slov, která měla určovat můj život. ...absolutní a tudíž nezrušitelnou......nikdy šťastná.....moc líto.....nikdy šťastná.....šťastná..... Proti mé vůli mi po tváři steklo pár slz. Už dlouho jsem neplakala. Neměla jsem vlastně kvůli čemu. Nemohlo mě nic bolet, protože jsem neměla nikoho, kdo by moji bolest mohl způsobit. Ale teď mám. Penny, ona za všechno může. Ale nebyla jsem na ni naštvaná, vždyť to byla jediná osoba, která mi zbyla! Nemohla jsem ji nenávidět, protože pak bych už neměla vůbec nikoho. A navíc, ona to udělala neúmyslně, není to její vina!
Věděla jsem, že se na ni Brumbál stále ještě lítostivě dívá a nemohla ten pohled unést. Nezbylo mi nic jiného než opět utéct, od všeho, od všech, schovat se do kouta a vybrečet všechen strach a smutek, který jsem v sobě nosila zakořeněný jako strom, který jsem neměla sílu pokácet. Zvedla jsem se ze židle a začala couvat směrem ke dveřím.
"Nashledanou, pane profesore, já....musím už jít....ještě něco mám.....děkuji za zprávu," s těmito slovy jsem vyklouzla z kabinetu a utíkala po schodech dolů. Nemohla jsem uvěřit tomu, že už nemám naději na lepší život. Všechno, pro co jsem dosud žila, se vytratilo jako pára nad hrncem, zmizelo jako mlha a mně zbyl jen pohled na krutou realitu, na život bez štěstí. Všechno, co mě udržovalo při životě bylo najednou pryč a já neměla už žádnou vůli, aby mohla zastavit. Proč, pro koho? Snad pro Penny? Najde si nové kamarádky a na mně zapomene. Nebo pro něj? Nikdy mě nebude milovat, nejde to. Nemá smysl dál žít.
OoOoO
To bylo u Brumbála. Ale nebylo to všechno, co se ten den stalo. Uvědomila jsem si ještě něco. Něco, co mi navrátilo důvod žít, protože on přišel a donutil mě k tomu. Dal mi pár dalších hodin života, které teď trávím tím, že to sem píšu. Budu vyprávět dál.
OoOoO
Stála jsem u okna a dívala se dolů. Bylo to tak snadné, prostě skočit a neohlížet se. Bylo by to všechno za mnou, všechny ty starosti a trápení, které sebou každý den přinášel. Chybělo jen zavřít oči a....prostě skočit. Nikomu by to zas tak moc nevadilo. Všichni by řekli: Silence? Jo....tu jsem tady myslím jednou nebo dvakrát zahlídl, ale nikdy jsem s ní nemluvil. Byla taková divná..... Jo, taková ta divná. Ale kdybych byla normální, dělala bych teď to, co dělám? Stála bych nad propastí a odvažovala se ke skoku?
Ne, nebyla bych tady. Krčila bych se v koutě a litovala sama sebe. Ale já nejsem normální. Radši si vyberu tu zbabělejší možnost. Utéct, od všeho, od všech, tak, jako vždycky. Možná to ze mě dělalo tu, kterou jsem. Nedokázala bych se postavit a čelit problémům, nedokázala bych sama sobě namlouvat, že se obejdu i bez kamarádek, že si klidně vystačím sama. Že mi nevadí, když si ode mě každý odsedává, jako bych měla lepru. Že to nevidím.
Ale viděla jsem to. A cítila. Každý odpudivý pohled plný nezájmu se mi do srdce zařezával jako ostrý střep. A to všechno vinou pár slov, které Penny vypustila z úst. Vzpomene si vůbec za pár let, že měla nějakou kamarádku jménem Silence? Nejspíš ne, zachová se jako ostatní a bude dělat, že někoho, jako jsem já, nikdy neznala. A lhát sama sobě, že už zapomněla na ty časy, kdy jsme byly spolu.
Už jsem seděla na otevřeném okně a viděla samu sebe, jak letím vstříc smrti, pokořená a zlomená, se slzami na tváři a vysvobozením v srdci. Protože nic jiného než smrt mě už od kletby neosvobodí. Tak proč to protahovat zbytečnými úvahami, které mi teď už jsou vlastně k ničemu?
Zavřela jsem oči a spustila se dolů. Byl konec. Nebo ne? Něčí ruka mě zachytila ve vzduchu a já zůstala viset jen kousek od okna. Stačilo se natáhnout, chytit se, vytáhnout nahoru a poděkovat svému zachránci. Ale já nevěděla, jestli po tom všem ještě můžu. Nevěděla jsem, jestli se nemám raději vysmeknout a padat dolů. Teprve když jsem se začala vysmekávat, odhodlala jsem se, dala životu ještě šanci a chytila se pevněji. Můj zachránce mě vytáhl nahoru a oba jsme vedle sebe padli na podlahu. A já konečně poznala, kdo to je.
"Ty?" zašeptala jsem překvapeně. Měla jsem moc stažené hrdlo, abych mohla promluvit normálně. Upřel na mě svoje hnědé oči, které byly tak podobné mým. Dokázala bych se v nich utápět hodiny a hodiny, ale přemohla jsem se a uhnula pohledem.
"Já. Můžeš mi prosím tě říct, co jsi na tom okně dělala?" v jeho hlase byl slyšet vztek a také to, že nechápe mé chování. Musela jsem se vrátit zase na zem. Neskočila jsem. Zachránil mě. I přes rozporuplné (aspoň doufám, že se to tak píše) pocity, jsem se opět přinutila nasadit svoji masku nepřístupnosti, kterou jsem nosila už od děcáku. Kdybych ji neměla, snadno by se někdo mohl dostat do mé duše a ublížit mi na tom nejbolestivějším místě. A tomu jsem chtěla za každou cenu zabránit. Možná proto nemám skoro žádné kamarády.
"Sázela brambory. Asi jsem chtěla skočit, ne? A taky by se mi to bývalo povedlo, kdyby sis nehrál na hrdinu a nezachraňoval mě." Věděla jsem, že bych mu měla poděkovat, ale nedokázala jsem to. Někdy si připadám jako ze Zmijozelu.
"Takže místo vděku, že jsem ti zachránil život, se dočkám výčitek?! Taky jsem tady klidně mohl zůstat stát a dívat se jak letíš dolů, ty huso!" Vypadal naštvaně. Ani jsem se mu nedivila. Chovám se chladně a odtažitě, ale jinak to snad ani neumím. Nebo se tak chovám jen k těm, kterým důvěřuji. A to on vážně není. Je možné, že ho....miluji, ale to ještě neznamená, že mu můžu věřit. On ke mně nic necítí, aspoň tak se zatím ukazovalo. Nemohla jsem slepě věřit někomu, koho vůbec neznám.
"Jo, možná. Já nevím."
"Tak si tam klidně běž znovu, nikdo ti v tom nebrání! Já se klidně podívám, jak zbaběle utíkáš před problémy!" vyskočil na nohy a založil si ruce v bok.
"Tak hele-" začala jsem, ale zarazila jsem se. Musím se přemoct a chovat se mile, vážně mi ten život zachránil. Znovu jsem se na něj podívala. Hleděl na mě, jako by ode mě něco čekal. Egoista.
"Chovám se jako ze Zmijozelu, co? Děkuju, žes mě vytáhnul. Ale nemusels to dělat. Ta proč...?" nechala jsem otázku nedokončenou, zajímalo mě, co odpoví. Chvíli váhal, ale pak na otázku odpověděl otázkou.
"Proč jsi vlastně chtěla skočit?"
"Já se ptala první," byla jsem nesmlouvavá. Odpovědi se nemohl vyhnout.
"Nebylo by správné tě nechat. I když tě neznám a ty neznáš mě, nemohl jsem tam jen stát a dívat se, jak letíš, prostě to nešlo. Musel jsem tě zachránit, od toho jsem přece v Nebelvíru. Na každém člověku záleží." Na každém člověku záleží. Řekl to, jako by chtěl vyvrátit všechny ty věci, co jsem měla v sobě. Ty sebelítostivé kecy o tom, jak mě nikdo nemá rád. Záleží mu na mně, i když tak, jako na každém jiném. Ale aspoň jsem jako každý jiný, ne jako ta divná, která je každému úplně ukradená.
"To jsi řekl hezky," zase jsem cítila to chvění, které tu vždy bylo, když se objevil. Snažila jsem se tomu zabránit, ale nešlo to. Dělala jsem, že je mi zima a šla jsem zavřít okno. Nevyhnula jsem se přitom pohledu dolů, při kterém jsem se otřásla, teď už strachem. Před chvílí jsem tam ještě chtěla skočit.
"Pořád jsi mi ještě neodpověděla na otázku," připomněl mi celkem zbytečně.
"A proč ty bys neskočil?" vyhnula jsem se odpovědi.
"Protože bych tady nechtěl nechat přátele a rodinu, mají mě rádi a já mám rád je, ale odpověz...."
"Já nemám přátele. A nemám rodinu. A ten, koho mám ráda, miluje jinou. Stačí?"
"Jo. Neskákej prosím. Nikdy nic není ztracené. Uvidíš, zlepší se to." Stiskl mi rameno a odešel. Nechal mě tam stát, samotnou, zmatenou, zamilovanou, přesně jako v tom snu. Ještě dlouho jsem tam zůstala a cítila jeho ruku na svém rameni. Dlouho jsem v sobě měla ten pocit, když se mě dotkl, tu chuť ho obejmout, políbit a nikdy nepustit. A vědomí, že to nikdy nebudu moci udělat, protože jeho srdce bije pro jinou.
Zadívala jsem se znovu k oknu a přemýšlela, jestli bych to neměla vážně udělat. Ale pak mě napadlo, že na každém člověku záleží. Tak to přece říkal, ne? Takže i na mně. A on mě prosil, abych neskákala. Nemůžu ho zklamat. Možná nemám šanci a on nikdy nebude můj, ale nestojí mi to za to, abych skákala, tak mizerně na tom zase nejsem.
Otočila jsem směrem, kterým odešel a na chvíli se mi zdálo, že tam vidím postavu, jak mizí ve stínu. Možná to byl on, chtěl se přesvědčit, jestli vážně skočím nebo ne. Ale nejspíš to byla jen hra světla. Nemůžu věřit všemu, co vidím.
OoOoO
A ptáte se, co bylo potom? No nic, šla jsem do společenky a zalezla do učení. Nechci tím říct, že bych nemyslela na to, co se stalo. S každým slovem, které jsem napsala se mi vybavila jeho tvář a přísahala bych, že párkrát jsem ucítila něčí pohled, ale vždy, když jsem se otočila, nikdo tam nebyl. Zvláštní.
Nemohla jsem se soustředit, tak jsem toho raději nechala a šla si lehnout. Něčí pohled mě provázel, když jsem stoupala po schodech a já doufala, že se mi to nezdá, že je ten pohled jeho. Doufala jsem, že bych se kletbě mohla postavit. Ale moje nálada zase klesla pod bod mrazu, když jsem uslyšela známé a nenáviděné:
"Hej, Evansová! Nechceš se se mnou projít při měsíčku?"
Nemám šanci, teď už to vím. Nebyl žádný člověk, který by o mě stál. Jen Penny. Ale ta je teď na druhém konci Anglie a má pořádnou škytavku. Když jeden na druhého myslí, tak potom škytá, ne? Aspoň tak mi to říkali doma, děcáku. Hodné tety. Ztracené milované dětství. Někdo chce za každou cenu co nejrychleji dospět. A někdo by nejraději napořád zůstal dítětem...
Krásná kapča, nevím, co dodat. Prostě je hezka a honem další!