close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Život si nevybereme

7. dubna 2008 v 21:45 | Lucy |  JEDNORÁZOVKY
Tak se zase hlásím, tentokrát ale s jednorázovkou, kterou jsem akorát dopsala. Je psaná na rychlo, takže ani chyby jsem nezkontrolovala.=o)

!!Poznámka přidána po delší době.:Ehm, tahle povídka je napsána ve stylu MS, což jsem si dříve nijak neuvědomila.. Je to bezdějové, ale už je to holt napsáno. Za tuhle jednorázovku se stydím, ale zároveň se jí i směju. Nesměju se této verzi, ale této oglosované verzi.
Varování: Bojte se, třeste se! MS je bohužel všude..

Takové ticho jako které bylo tady, jsem snad ještě ani nezažila. Mám ticho ráda, ale až takové? To zas ne… Koukala jsem na odraz měsíce na jezerní hladině. Přemýšlela jsem o svém mizerné životě, co už mě všechno potkalo a čím vším jsem si už musela projít. Proč na mě byl osud takový? Proč takový ještě je? Vždyť tohle není normální. Hned, jakmile jsem dozvěděla, že jsem čarodějka, tak se mě matka zřekla. Kdyby matka nebyla čarodějka, tak bych jí možná i pochopila, ale vždyť ona byla taky. Tak proč nechtěla abych byla já? Bylo to snad kvůli otci, který byl zabit kouzly, když ho našli Smrtijedi nepřipraveného? Nebo to bylo kvůli úplně něčemu jinému? Je to víc, jak šest let a stále mě to trápí a nemůžu to pochopit. Tolik bych toho chtěla vědět a nejspíše to nikdy vědět nebudu… Ale život je nespravedlivý.
ooOoo
Každé ráno jsem probouzela s pocitem, že nemám nikoho, kdo by mě měl rád. Možná tak Ginny, ta mě chápe, ale není to ono...
Jenže to je minulost, teď se každé ráno probouzím s myšlenkou na jednu osobu. Na osobu, která mi přirostla k srdci po jedné události. Černé a chmurné dny vyměnily veselé barvy jara a já měla o poznání lepší náladu.
Při každém pohledu na tu osobu se mi podlamují kolena. Když snídám, když obědvám, když večeřím, stále na něj musím koukat. Už ani při hodinách nedávám pozor, ale na škole přeci nesejde, ne?
Teď je zase ráno a já se těším na snídani až ho znovu uvidím. Vyskočila jsem z postele a pohotově jsem vzbudila Ginny, která mi začala usilovat o život. Dřív by mi to nevadilo, ale můj život má teď smysl, nebo si alespoň myslím. Žít s pocitem, že nejste zbyteční, s pocitem tak neznámým, že byste nejradši roztáhli křídla a lítali vysoko v oblacích. Už neprožívat vnitřní prázdnotu a nevraživost vůči ostatním.
Převlíkla jsem se, popadla pár věcí potřebné k výuce a s úsměvem na tváři jsem zamířila na snídani.
Seděl tam, zase ten pocit hřejivého tepla. Vypadal úplně božsky. Jeho blond vlasy mu spadaly do obličeje a on se jedním pohybem snažil z tváře odhodit. Sedla jsem si k nebelvírskému stolu a mezitím co jsem jedla, jsem "nenápadně" koukala po jednou nejmenovaném zmijozelském chlapci.
Každou chvilku zvedal hlavu a prohlížel si Velkou síň svýma krásnýma šedýma očima. Očima, které má jenom on a nikdo jiný. Jako by měl pocit, že ho někdo pozoruje, vždy když dopátral sklonil svůj pohled k snídani. Pak ale úplně nečekaně zvedl oči a kouknul do těch mých. Vyvedlo mě to z míry a svůj pohled jsem stočila někam jinam. Neušlo mi ale, jak se pousmál. Ano byl to malý úsměv, nebo já si to alespoň myslela...
Po celou snídani jsem se neodvážila na něj kouknout, vím nebelvírská odvaha nade vše. Ale po celou dobu jsem měla pocit, že on pozoruje mě.
Zvedla jsem se od snídaně a vydala jsem se ven na pozemky. Měli jsme teď mít Péči o Kouzelné Tvory, ale do začátku hodiny zbývalo víc jak půl hodiny.
Venku bylo krásné teplé jarní počasí a tak jsem se usadila na jednom místě, které jsem měla ráda. Bylo to hned u hradu. Takový roh zdi, za kterým jsem většinou nebyla vidět. Sluníčko na mě posílalo své paprsky, což jsem uvítala. Zavřela jsem oči a před sebou jsem viděla ty jeho šedé oči. Pohled, za který bych dala cokoliv.
Seděla jsem a z přemýšlení mě vytrhl stín, který jsem pocítila skrz své zavřené oči. Podívala jsem co je a přede mnou stála Ginny.
Mlčky si ke mně přisedla a opřela se hlavou o stěnu hradu, tak jako já.
Po chvilce jsme se zvedly a za tichého vánku jsme došly až k Hagridově boudě. Prohodily jsme spolu s Ginny pár slov, než se objevil náš oblíbený učitel.
Hodina proběhla v abnormálním klidu, tak jako i ostatní předměty.
Už byl čas oběda. Těšila jsem se jako poslední dobou furt.
Opět jsem ho uviděla, tentokrát ve vášnivém objetí s Pansy Parkinsonovou. Bolestně mě bodlo u srdce, ale nedala jsem na sobě nic znám. Sedla jsem si ke stolu, ale na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Do očí se mi draly slané slzy, které jsem se snažila zahnat mrkáním. Po chvilce jsem se zvedla od stolu a zamířila jsem do ložnice. Cestu jsem nevnímala, vnímala jsem ale své horké slzy, které jsem nechala, aby mi smáčely tvář.
Proč mám pocit jako by mi to osud či co dělal schválně?
Když už si myslím, že by se na mne mohlo pro jednou usmát štěstí, spletu se. Bolestivě a zklamaně.
Takový je život a vždy bude. Někdo může mít vše, někdo zase vůbec...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Melissa Melissa | Web | 8. dubna 2008 v 15:47 | Reagovat

já nemůžu nijak jinak než to jednoduše shrnout.. KRÁSA naproso nesmírná a dokonala.. njn malfoy je prostě malfoy má specifický charakter a proto je to má nejoblíbenější postava...

2 Merisa Merisa | Web | 11. dubna 2008 v 20:32 | Reagovat

Konec byl nesmírně smutný, ale povídka nádherná. Skvěle jsi vystihla Dracův charakter ;) Chtělo by to pokráčko O:-)

3 Dromedka Dromedka | Web | 2. června 2008 v 17:04 | Reagovat

Hezká jednorázovka... :) Občas tam na mě bylo až moc jsem ale jinak to bylo vážně moc hezky napsaný a provedený... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama