
Tak dneska jsem pilná. Musím využít toho, že mám čas a klid, a taky kdyžje ještě ten víkend. Teď to bude děs, zase škola...
Tak a tady je kapča...(info je v rozcestníku kapitol;o))
"Ani nevíš, jak ráda bych se vrátila zpět k tomu moři." Stěžovala si blondýnka.
"Jako abychom zameškaly zase čas ve škole? Už teď máme co dohánět. Sice ty tři týdny byly skvělý, ale..." namítala černovláska, ale byla přerušena blondýnkou.
"Už si nemohla vydržet bez Mika, co?" Popichovala jí blondýnka.
"Alespoň jsem se na někoho mohla těšit, když je fakt, že už to není to co to bývalo." Podotkla černovláska kousavě. "A co ty?"
"Já? Hlavně zase nezačínej, ju?" Řekla blondýnka znuděně.
"Kdyby sis někoho přeci jenom našla..." Znovu nenechala blondýnka černovlásku domluvit.
"Víš, co Karís? Jdu za bráchou, zeptat se ho, jestli nás na to nádro hodí, ju?" Zdekovala se blondýnka z pokoje.
"Jasně, Lucy." Přikývla Karin a rozhodovala se, který černý triko si s sebou vezme. Nakonec hodila obě do cestovní tašky a vydala se za Lucy.
Karin s Lucy bydlely u Jacka, staršího bratra Lucy. Ani jedna neměla rodiče a do svých jedenácti let byly v dětským domově. Tenkrát v tý době, ale bylo Jackovi osmnáct a jelikož zdědil po rodičích trošku větší jmění, vzal si obě holky k sobě. No a teď je Jackovi dvacet tři, má manželku Angelu a Malého čtyřměsíčního prcka, Willa.
"Jackie?" křičela Lucy, sotva byla pryč z pokoje.
"Dole v obýváku." Napověděl jí Jackův hlas. "Co je?"
"Platí, že nás zítra vezmeš na ten vlakáč?" Koukala Lucy, jak si Jack hraje s Willem.
"Co Wille, pojedeme odvézt tetky na vlak?" zvedl Willa nad sebe a ten se začal ihned smát.
"To je jako souhlas?" Přidala se do rozhovoru Karin, zatímco Lucy šla do kuchyně pomoci s večeří.
"V kolik?" odpověděl Jack otázkou.
"Nejlépe na devátou, aby už jsme tam byly, což znamená odjezd po osmý." Informovala ihned Karin.
"V pohodě." Přikývl Jack.
Po chvilce proběhla(ehm)klidná večeře. Pochopitelně až na Willa, který považoval tu svou kašičku, kterou ho Angie krmila(nebo se o to alespoň snažila), za nepřítele, kterého musí za každou cenu rozstříkat po jídelně a po obyvatelích. No a spát se pak šlo taky zase pozdě.
oOo
"Holky, vstávat!" nakoukla Angie ráno do dveří.
Karin s Lucy neochotně a nuceně vstaly ze svých zahřátých pelíšků a jako roboti se chystaly na odjezd. Angie je stále nabádala, aby sebou hejbly. Když si moc nehejbly, tak už(dokonce)před osmou dřepěli v autě a to všichni. Angie musela s Willem k doktorovi...
A jelikož vyjeli dřív, tak i na vlakovým nádraží byla dříve, alias v půl deváté.
Jack jim ochotně vyndal tašky a odnesl jim je na nástupiště 7, kde už kupodivu stál jejich vlak.
"Tak na sebe dávejte pozor a dobře se učte." Loučila se s nimi i Angie, která si stoupla k jejich zavazadlům s Willem v náručí.
"Budem se snažit." Slíbila Karin.
"To vaše snažení znám." Obejmul je obě Jack.
"Bude se mi stýskat." Řekla Lucy a šla si naposledy pochovat Willa.
"Nám po vás taky." Mrkla na ně Angie a obejmula se s Karin.
"Ale uvidíme se na Vánoce." Doplnil ji Jack.
Karin si k sobě vzala svého kmotřence, Willa(když se tenkrát Karin dozvěděla, že půjde prckovi za kmotru byla šťastnější snad i víc, než tehdy, když si je Jack vzal k sobě).
Po rozloučení si už šly najít nějaké to volné kupé. Pak se do jednoho napakovaly a ještě usnuly.
Probudilo je až prudké zabrzdění.
"A to bylo jako co?" vykoukla Lucy z kupé na chodbičku, kde se shromáždilo více lidí.
"Nejsem jasnovidec." Ušklíbla se Karin a vyšla za Lucy na chodbičku. Obě zamířily ke kroužku lidí, který vznikl na úzké chodbičce.
Na zemi mezi nimi ležel nějaký chlápek, aniž by vydával známky života. Jedna žena se mu marně snažila najít tep.
"Je mrtvý?" zeptalo se několik lidí včetně Karin.
"Bohužel," odpověděla žena "neznáte ho někdo?" zeptala se neadresně a odpovědí ji bylo pouhé zavrtění hlavami ostatních.
"A netušíte, proč to zabrzdění?" zeptal se jedem kluk, ne starší, než Karin s Lucy.
Všichni opět sborově zavrtěli hlavami a většina se začala navracet zpět do svých kupě, protože vlak se znovu dal do pohybu.
Tři starší chlapi vzali toho mrtvého a nesli ho pryč.
"Jdu si pokecat s tím máňou, co to řídí, tak tu počkáš, nebo..."ušklíbla se Karin.
"Budu v kupé." Zašklebila se na ní Lucy a vlezla zpět do kupé.
Po chvíli do kupéčka vtrhla rozrušená Karin.
"Lucy, musíme okamžitě vystoupit z toho vlaku!" Křikla Karin. "Vlak se rozjel a nejde zastavit, ten debil tam si s tím neví rady, nechápu, proč mu tu práci svěřovali." Povídala pořád, přičemž si vzala své i Lucyino zavazadlo a kráčela s kupé pryč a stále si něco povídala, a to pěkně naštvaně. Pak se z nenadání zastavila a s úplnou samozřejmostí se otočila na Lucy. "Řítíme se totiž na skálu."
"Co-cože?" vykulila Lucy nevěřícně oči a doběhla Karin, která už zase pochodovala k nějakým dveřím.
"Dělej!" Křikla a táhla Lucy pryč.
"A co ostatní?" vytrhla se jí Lucy.
"Jednoduše mi nevěří." Odfrkla si Karin. "Honem, za chvíli určo dojde k nárazu." Došla k jedním z mnoha dveří a trhnutím je otevřela.
"Všude jsou kameny!" rozhlížela se Lucy po krajině. "to je sebevražda!"
"Ne, není, tohle je naděje na přežití!" otočila se Karin na Lucy a zpříma jí koukla do očí. Nebyl v nich žádný strach ani obavy. Pouze odhodlání. Sundala ze sebe Lucyinu cestovní tašku a podala jí ji. "Snaž se když tak dopadnout na tu tašku. Je to měkký, tak by to nemusel být tak tvrdý náraz."
Pak se už jen otočila, nadechla se a z vlaku vyskočila.
Lucy nevěřícně zavrtěla hlavou avšak následovala svou kamarádku.
oOo
Karin namáhavě otevřela oči. Celé její tělo bolelo, ale hýbat se mohla, sice s obtížemi, ale mohla. Rozhlídla se kolem sebe. Všude byla nádherná krajina a nikde nebyla památka po vlaku, který měl v těchto místech narazit do oné skály. To Karin překvapila, ale moc se tím nezaměstnávala. Pohledem pátrala po své nejlepší kamarádce.
Lucy ležela necelých dvacet metrů od ní a ležela na nějakým kameni.
Karin sebrala celou svou momentální veškerou sílu a snažila se k Lucy doplazit. To se jí po chvíli bolesti podařilo. Snažila se u Lucy najít tep, jako ta paní v tom vlaku. Teď to ale na rozdíl nebylo marné. Lucy měla tep silný a pravidelný. Karin spadl kámen ze srdce, věděla totiž, že Lucy žije.
Najednou jí začala pohlcovat černá mlha. Otočila se a spatřila, že se k nim blíží několik lidí. Snažila se k nim natáhnout ruku, což se jí podařilo, ale dřív než jí za tu ruku někdo vzal, upadla do oné mlhy...
wowowowow tak to by mě zajímalo, co se z toho vyklube.. žádný udaj nic co by mě mohlo navést k dalšímu ději.. hej to je napsané jako začarovaná hádanka.. ale jako naprosto bombastický, myslím, že pokud nechceš abych začala sebe sama jíst nudou tak si pohneš s pokráčkem páč mě šíleně zajímá, jak to s děvčaty dopadne... a jako vyskočit z vlaku? a rekognoskovaly terén? než hopsly? ty nejsou ony utajení kaskadéři? a co ten vlak? narazil či nenaarazil tot otázka...
ty jsi dneska pilnější nez mája normálně...