7. dubna 2008 v 1:33 | Lucy
|
Tak poslední co vkládám. Teď jsem to dopsala a jsem celkem vyfluslá, jsem zvědavá jak to přežiju zítra, vlastně dneska, ve škole. Doufám, že se kapitolka bude líbit. Pěkně jsem se na ní vyblbnla, než se mi konečně líbila...;o)
No doufám, že bude spokojení přinejmenším tak jako já...=o) Já mám dost, takže už jdu hajat...=oD =oD
A tady je ta kapitolka...
Lucy se s trhnutím probrala. Oči měla stále zavřené, ale to jí nebránilo v tom, aby přemýšlela nad tím divným snem. Vlak, mrtvý chlap, skok z vlak, bolest. Protřepala hlavou, aby myšlenky na sen zahnala. Otevřela oči a to co viděla ji zaskočilo. Místo aby viděla svůj a Karin oranžový pokojík v Jackově domě, viděla kolem sebe pouze bílé závěsy.
Rychle se posadila a roztrhla závěsy kolem sebe. Byla v nějaké místnosti, kde bylo spousta lůžek a podlaha byla kamenná. Podívala se jedním oknem ven a zjistila, že je noc. Vylezla z postele a přešla k jiné, kolem které byly závěsy.
Jedním tahem je roztáhla a pohlédla na svou nejlepší kamarádku, jak si klidně spí.
"Karin?" špitla Lucy, ale odpovědi se jí nedostalo. Zkoušela to znovu a znovu, ale po chvilce ti vzdala. Sedla si na Karininu postel a koukala do blba.
"Lucy?" podivila se Karin šeptem až se Lucy lekla. "Co se děje?"
"To nevím, ale měla jsem divnej sen..." odpověděla Lucy a převyprávěla jí svůj sen.
"Takový jsem měla taky." Odpověděla Karin a mnula si bouli na čele. "Co když to nebyl..."
"Vidím, že jste již vzhůru." Ozval se přísný ženský hlas z druhé strany místnosti.
Karin se prudce otočila a omylem shodila Lucy ze své postele.
"Opatrně!" napomenul je onen hlas a začal se k nim přibližovat.
Lucy vstala ze země a vyměnila si s Karin nechápavý výraz. Obě přihlížely jak se k nim žena v bílém přibližuje.
Lucy se oparně vydala ke svému lůžku, na které se posadila.
"Vypijte to." Vybídla je žena a podala jim nějaký blaf.
Dívky na sebe koukly, výrazem: horší už to nebude, a bez protestů a námitek lektvar do sebe koply. Vše jim připadalo tak známy, ale i neznámé. S hlavou plnou myšlenek opět usnuly.
oOo
PO nějaké době se začaly obě dívky probouzet a slyšely onen hlas ženy v bílém a ještě nějakého postaršího muže.
"Chvíli času, Albusi." Říkala právě ta žena.
"Popy, ony to ale musí vědět. Vím, že je toho na ně moc, ale tohle je neodkladné."vzdoroval muž jménem Albus. "Chci vědět až se proberou."
Dívky slyšely už jen vzdalující se kroky. Obě ležely na svých lůžkách, kde byly kryty závěsy. Ale nic jim nebránilo, aby jejich mozek jel jak na plné obrátky(kupodivu to taky umí=o)). Zdál se to jako vtip. Jména Albus, Popy, tohle místo. To je divné, pouhý žert. Pouhý útěk z reality do jejich milované fantazie.
Opět uslyšely kroky a pak slabé bouchnutí dveří.Chvíli se nic nedělo, tak se Karin odvážila vylézt z postele, roztáhnout závěsy a přejít k zadumané Lucy.
"Co si o tom myslíš?" zeptala se Karin.
"Že se mi zdá pěknej sen." Ušklíbla se Lucy.
"Hele co kdybychom šly za Brumbále? Nic za to nedáme." Navrhla Karin.
"Ty tomu věříš?"
"No, nevím, ale zkusit bychom to mohly, ne?"
Lucy pokrčila rameny a převlíkla se do svých věcí, které ležely hned vedle postele. Věci byly čisté a nebyly na nich žádné náznaky, že by vytrpěly skok z vlaku.
Lucy v džínech a bílém triku čekala až se Karin obleče do svých oblíbených černých věcí.
Po chvilce už Karin otevírala dveře ošetřovny a šla s Lucy na prázdnou chodbu. Všude vládlo ticho, jelikož bylo ranní vyučování. Protože se holky jakž takž orientovaly, našly Brumbálovu pracovnu poměrně rychle. Teď už pouze chybělo zjistit heslo, aby je chrlič pustil dál. Zkoušely různé sladkosti, ale nic. Zabralo to až na Maxovi maxižvýkačky, na které si Karin vzpomněla.
Chrlič uskočil a ony měly volnou cestu za Brumbálem. Po schodech se dostaly nahoru ke dveřím, na které již Lucy ťukala.
"Dále."
Lucy otevřela a postrčila Karin, aby vešla první. Ta se na ní vražedně podívala, zatímco Lucy se potulně ušklíbla.
"Ááá!" zvolal Brumbál, když k nim zvedl své oči. "Jsem rád, že jste se dostavily. Posaďte se, prosím." Ukázal na volná křesla před svým stolem, kam se dívky posadily.
"Mohu vás poprosit abyste tohle," ukázal na dvě číše nějaké fialové tekutiny na jeho stole, "vypily?"
"A to proč?" optala se Karin až přehnaně nahlas.
Tohohle dědulu neměla nikdy moc v lásce. Vždycky ho všichni považovali za milého staříka, ale Karin sympatický nebyl. Ty jeho řečičky, úsměvy, jiskry v očích...Ble!!!
"Pro jistotu." Odvětil Brumbál.
Karin protočila oči a vypila tekutinu jako Lucy.
Jakmile vypila poslední kapku, cítila, jak jejím těle prostupuje teplo. Konečky prstů se jí třásly a ona v sobě cítila spoustu energie. Slabý vánek si hrál s jejími vlasy. Otočila se na Lucy a zjistila, že je na tom stejně jako ona sama.
"Výborně." Zahlaholil Brumbál. "To jsem očekával."
"Co kdyby jste šel přímo k věci a vysvětlil co se děje." Navrhla Karin netrpělivě.
"Dobrá, asi bych měl začít od začátku." Přikývl Brumbál a začal jim něco stručně povídat. "Před více jak šestnácti lety se dvou velice významným rodinám narodili děti. V obou případech se jednalo o holčičky. Obě dívky byly obdařeny velkou mocí, ale o život jim usiloval Pán zla." Odmlčel se, ale po chvilce opět pokračoval. "Matky obou dívek měly velký strach a proto s mou pomocí poslaly dívky do bezpečí. Poslaly jsme dívky do jiné dimenze, kde jim nic nehrozilo. Ovšem objevila se věštba, která pravila o jejich příchodu a o nové době."
"A to jako máme být my?" Přerušila ho Lucy.
"Přesně tak."
"Jaká moc?" nechápala Karin.
"To bohužel nevím, ale časem to zjistíme." Zkonstatoval Brumbál.
Chvíli bylo ticho, které přerušil Brumbál. "Povězte mi, jestli víte jak jste se sem dostaly."
Karin začala s příběhem. Ten ale nezačínal cestou osudným vlakem, nýbrž jejich životem v sirotčinci. Lucy chvíli naslouchala, ale pak se přidala do vyprávění příběhu s Karin.
"A pak jsem viděla lidi, kteří k nám běželi, ale vlak nikde nebyl." Zakončila to Karin.
"Vlak?" Optal se Brumbál a chvilku si prohlížel obě dívky. Pak ale jakoby mu svitlo. Vytáhl hůlku a zamířil jí do prostotu mezi dívky. Udělal smyčku a pak jakoby je chtěl hůlkou opsat. Zakončil to slovem: "Iluze."
Karin s Lucy seděly jak přikovaný.
Pak se ale jakoby probraly z transu.
"Jaký je rok?" vypálila Karin.
"1977."
"Máme sourozence?" Chtěla vědět Lucy. "Jaké jsou naše rodiny."
"Oh, samozřejmě." Uvědomil si Brumbál. "Jak už jsem říkal, vaše rodiny jsou velice významné. Jedná se o rodinu Blacků a Malfoyů. Vy slečno," ukázal na Lucy, "máte jednoho sourozence. A to Luciuse, který studuje již poslední ročník. A vy,"ukázal pro změnu na Karin, "Máte dva bratry. Siriuse, v šestém ročníku a Reguluse ve druhém."
Karin s Lucy na sebe nevěřícně koukly a pak si dávaly dohromady, co že se to vlastně dozvěděly.
Tohle je přeci jejich život...
wow ...No to me krapet prekvapilo....mrkam na obrazovku jak splasena a tlemim se...ani nevim cemu coz je nejhorsi...Kapitolka se povedla...i kdyz mam na poberty kapku averzi....ale tahle povidka se mi strasne libi...mocka se tesim na dalsi kapitolu