27. dubna 2008 v 20:30
|
Kuk na vás... =oD Tak jsem konečně dopsala, první polovinu týhle kapitolky... Jste rádi? Já ano, ale nějak se mi ta kapča nezdá... Mno posuďtě sami ;o)
Ju a chcoula bych jí věnovat. všem, kteří jste mi u minulé kapči nechali komentáře. Jmenovitě: Lia (která měla právo prvního komentu, vybrat si další kapču-Proklínám, tak doufám, že se bude líbit), Luckily, Kayla, Mel (moje velká opora=o*), Leenikk, Wisty (až se k tomu dohrabu, mrknu někdy na tvé stránky... ;o)), Athea (doufám, že nebude problém a díky za pokec, někdy zopáknem, ne? ;o)), Jenny (která mi svými povídkami zlepšila náladu ;o)), Nellík (krásnej koment, který mě povzbudil a pobavil =oD), Koudelacka, Pantherka (tenus dějákus napišus dobřus, jus? =oD), Illandris a Eliota (až budu mít časík, tak mrknu na tvé stránečky, tak jako k Wisty ;o))...
Ju a tohle je jen 1/2, tu druhou nevím, kdy dám, ale už se na ní pracuje... ;o)
Plosím o komenty... =o)
´Za půl hodiny v nejvyšší severní věži.´
Na těch několik slov napsaných úhledným písmem na malým papíru jsem stále myslela. Myslela jsem i na toho nějakého neinteligenta, který chce abych tam venku umrzla. Pak se mi ale v hlavě vybavil obrázek jednoho nejmenovaného kluka s bouřkovýma očima. Bože na co to myslím, když mám Mika? Jenže...
"Ty tam teda jdeš?" Optala se Sid se závistí, kterou se snažila zamaskovat, ale marně.
"Jo, proč ne?" Pokrčila jsem rameny ač jsem necítila nic dobrého.
"Ale Moni, vždyť nevíš kdo to je." Oponovala mi Sid.
"Neznám-poznám." Ušklíbla jsem se a šla si obléct nejoblíbenější svetr.
"Cítím, že to nebude nic dobrého." Špitla Sid a závistivý tón byl ten tam.
"Neboj. Já se o sebe postarám." Křečovitě jsem se usmála.
O chvilku později už jsem scházela z ložnice do společenské místnosti, kde se ještě zdržovalo několik nehelvítských. Mávla jsem Lily, která nejspíš dopisovala nějaký úkol.
Chtěla jsem pokračovat v cestě, ale stoupl mi do ní kluk s nádhernýma bouřkovýma očima.
Co? JEHO oči nejsou nádherný.
Ale jo, a ty to víš moooc dobře.
To teda nevím.
Tak si to přiznej.
A co, asi tak?
Však víš.
Ne nevím.
Ale...
"Copak Jackobová, kam kráčíš?" zeptal se Black.
"Daleko od tebe, blbe." Odsekla jsem a chtěla jsem ho obejít.
"Jaks mi to řekla?" Zeptal se Black až nebezpečně.
"Počkej musím si vzpomenout, že by:idiote, úchyle, magore, debile, děvkaři, ááá už jsem si vzpomněla blbe." Vysmála jsem mu a obešla ho.
"Tak to teda ne." Chytil mě Black za paži a odmítal mě pustit. "Takhle se mnou mluvit nebudeš."
"Sorry brouku, ale mám ten dojem, že ano." Sladce jsem se usmála a dala velký důraz na druhé slovo. "A jestli mě omluvíš, mám důležitější věci na práci." Vysmekla jsem se mu a odešla.
Pablb blbej.
Ale hezkej.
Ten namyšlenej kretén a hezkej? Ani po chirurgickým zákroku.
Když si to přiznáš bude lehčí...
Jak pro koho, pro mě určitě ne, vždyť je to namyšleném hňup.
Ale líbí se ti.
Kecy, já mám Mika a nechci to měnit.
Sama sobě lžeš.
Zalez.
Když myslíš.
Vypal a dej mi pokoj, nejsi moje matka.
To ne, ale jsem ty.
Tak to jsi asi adoptivní.
"Sakra." Zaklela jsem, když jsem narazila do jednoho brnění.
Obešla jsem ho a rychleji zamířila do věže, kde jsem vyběhla těch šíleně nekonečný schody. Dveře k věži byly pootevřené, takže jsem jimi bez dotknutí prošla. Ocitla jsem se na takovým otevřeným placu. Došla jsem až k zábradlí, o které jsem se o lokty opřela a pozorovala jsem krajinu, kterou jsem z téhle výšiny měla jako na dlani. I když byla tma viděla jsem temný les. Byl tak tichý, tak nádherný, jako by mě volal, abych sestoupila dolů a šla do oněch tajemných míst. Na tváři se mi vykouzlil úsměv, jakmile jsem pohlédla na posetou oblohu.
Hvězdy, jak já je miluju. Stačí na ně jediný úsměv a mám rázem lepší náladu. Někdy bych si přála být tou jednou hvězdou. Vzdálenou, zářivou a...
"Přišla jsi." Ozval se za ní ledový hlas.
Urychleně jsem se otočila a pohlédla jsem do chladné tváře Luciuse Malfoye.
"Je zbabělý schovávat se za dveřmi." Sykla jsem nenávistně odhodlaně jsem udělala dva kroky vpřed.
"Zbabělý? Nikoli, jen vychytralý." Usmál se Malfoy posměšně.
"Co chceš?" Přešla jsem do protiútoku.
"Co bych tak mohl chtít. Že by tebe?" Udělal krok vpřed a mezeru mezi námi zmenšil na necelý metr.
"Nech si zajít chuť." Sykla jsem. "A odkdy máš zájem o mě, jako o nebelvírskou mrchu?"
"O nebelvírskou mrchu? Tak bych to neřekl. Spíše mám o tebe zájem jako o pěknou kočku z čistokrevné rodiny."
"Jasně." Ušklíbla jsem se. "Z čistokrevný, když ani nevím, kdo je můj otec, co?"
"Neznamená, že když to nevíš ty, tak to nevím ani já." Řekla až ledově klidně.
Ač jsem nechtěla, ustoupila jsem o krok dozadu. Nechtěla jsem, ale okolnosti, spíše tedy jeho slova, mě k tomu donutily.
"A ptala ses odkdy o tebe mám zájem?" Pokračovala a s výsměchem pozoroval mou zmatenou tvář. "Řekněme, že ode dneška. Viděl jsem tě s tím havraspárským ňoumou a uvědomil jsem si, že bys vlastně nebyla na škodu. Taková dračice." Usmál se úlisně a provokativně si olízl ret.
"Jedinej ňouma si ty, ty aristokratickej švábe." Sykla jsem po tichu a plivla mu do obličeje.
Tím jsem Malfoye nejen nasrala, ale i překvapila. Otřel si tvář a chladně se zadíval do mých očí.
"Myslel jsem, že to půjde po dobrém, ale nedala jsi mi na výběr." Odhrnul si své blond vlasy z obličeje.
Přešel ke mně a přisál své rty na ty mé.
Chvíli jsem zkoprněle stála, ale pak jsem ho vší silou kopla do jeho velmi vzácných a bolestivých míst.
Malfoy zaúpěl a ustoupil ode mě a já pochopitelně od něj. Pokračovala bych v couvání, ale cestu mi zatarasilo zábradlí.
Malfoy se po chvíli vzpamatoval a změřil si mě nenávistným pohrdlivým pohledem, který jsem mu s radostí vrátila. Avšak měla jsem strach z nadcházejících minut.
Neměla jsem kam utéct, byla jsem v pasti a skákat z věže se mi taky nechtělo. Sebevrah se ze mě kvůli němu nestane.
Malfoy udělal pár malých kroků ke mně a pozvedl hůlku. "Tuto cestu sis vybrala jen ty sama, já tě do ní nenutil."
A co teď do háje.
Se ptáš mě?
"Crucio!" zakřičel z plna hrdla a mě zasáhl paprsek vyslaný z jeho hůlky. Vpil se do mě a způsobil mi neutichající muka. Tím, že jsem nekřičela, jsem Malfoye naštvala o to víc. Což znamenalo žádný křik, delší muka.
Přála jsem již upadnout do bezvědomí, ale kouzlo to nedovolilo. Bylo to jako tisíc nožů, které se mi zabodávaly do těla. Nejen z venku, ale i zevnitř.
Prosila jsem, aby to skončilo, aby byl konec tohohle všeho. Dokonce jsem se i modlila, dá-li se to tak nazvat, ale momentálně to bylo jediné, co mi zbylo.
A pak po té nekonečné době, byl konec. Byl nečekaný nejen pro mě, ale i pro Malfoye. Já už ale nic nevnímala, byla jsem již jinde. Snila jsem a za to jsem byla šťastná...
Lucy to bylo skcělé.. dáky za věnování... protože tahle kapitola byla skvostná ale trošku mě mrzí, že tak krátká ale tu druhou část musíš vložit co nejdřív, protože je to trestný čin, když necháš kapitolu takhle seklou aby jsi věděla a ten trest je ještě horší.. nectěj ho poznat protože to není nic příjemnéjho.. takže být tebou co nejrychleji napíšu pokráčko.. boha ten malfoy je takový hajzl.. jak může být otec toho sladkého draca takový prevít:-D nechápu, ale doufám, že tam vlítne sirius, protože jinak si ten konec nedokážu vysvětlit. ale bylo to skvělé a jsem si jistá, že když použiju slůvko dokonale kouzelné, tak to vystihnu. možná bych našla další a další přívlastky, ale bohužel tlačí mě čas.. a navíc se mi něco stalo s icq, takže ho bud budu muset přeinstalovat a nevím, kdy se tam ukážu ale doufám, že brzo. a nebo stáhnout něco nového. ale snad to zvládu i když můj antitalent na komp:-D no nebudu to moc rozvádět. ještě dodám, že ta kapitolka se ti vážně povedla a jsem upe mocka ráda, že jsi ji přepsala:-D