21. dubna 2008 v 21:41 | Lucy
|
Hjů, tak se zase hlásím a to s další kapitolkou k Proklínám. Nějak jsem se k tomu nemohla dokopat, ale tak slíbila jsem, že vám ju sem dám, tak tu je.
Nenapadají mě žádný kecy, co bych vám řekla, tak snad komentujte a neškrťte mě...=oD
Jenom vám prozradím, že ta kapitolka jest taková jinačejší. Taková jakou jste asi nečekali...;o) Tak si jí užijte ve zdraví a moooc plosím o komenty. A proto je kapča věnována vám, kteří jste minule komentovali...=o)
Ju a první koment si může vybrat, co chce co nejdřív, jakou kapču...;o)
Tu jest to dílo mé:
Kapitola V.
Plavala jsem, nebo lítala? Ať tak či onak, cítila jsem se skvěle. Sice byla kolem mě bílá mlha, ale já se cítila uvolněně. Nic jako bolest jsem necítila. Zato jsem ale slyšela hlasy. Různé a přesto povědomé. Většinou byly naplněny smutkem, lítostí a bolestí. Prostě něčím, co já necítím. Slyšela jsem je z takové dálky a neposlouchala jsem je, neposlouchala jejich prosby a jejich utrpení. Některé hlasy byla v řeči, které jsem nerozuměla, ale moc se mi líbila. Byla taková ukolébavá a já ji velice ráda poslouchala.
Mám takový pocit, že jsem se takhle skvěle již dlouho necítila a nevím co bych dala za ten pocit. Byla bych schopna čehokoliv, jen aby trval-neustále a navždy.
Avšak nebylo mi dopřáno.
Bylo to jako se pořádně a hluboce nadechnout. Ale to jsem nechtěla, to ne!!!
Mým tělem prostoupila bolest, jak ostří nože. Taková bolest, na kterou nezapomenu, nikdy na ní nezapomenu. Avšak doufám, že nezapomenu ani na ten pocit uvolněnosti.
Bylo to horší, než popáleniny, horší než crutiatus, horší než jakákoliv fyzická bolest. I když troufám si tvrdit, že jedna taková psychická bolest byla asi horší, ale...
Chci zemřít, teď a tady, prosím. Proč nemohu? Proč mi to je odepřeno? Proč musím cítit toto?
Bolest, o které ani nevím kde a za jakých okolností se vzala.
Vlastně já si nic nepamatuji. Tedy téměř nic. Jen jakési víno a lístek. Co byla na lístku, si však nevzpomínám.
Ale... Kde jsem? A kdo vlastně jsem?
"Těší mě, že ses probrala." Uslyšela jsem za sebou hlas. Hlas tak krásný a zpěvný a přesto povědomý.
S pomalu odstupující bolestí jsem namáhavě otevřela oči a zářivé světlo mě bodlo do očí, takže jsem je zase co nejrychleji zavřela.
"Divíš se, že vím, že ses probrala?" zeptal se onen hlas. "Cítila jsem to." Dodal hlas po chvíli tajemně.
Opatrně jsem otvírala očíčka a pře sebou uviděla dívku, které ten hlas patřil.
"Ty jsi..." Vysoukla jsem ze sebe obtížně.
"Mathiel." Přikývla dívka. "Pamatuješ si a to je zázrak."
"Vlastně nevzpomínám. Ale tvou tvář znám." Soukala jsem ze sebe slova pomalu a prohlížela si její tvář.
Mathiel se pousmála a přešla k mé posteli. Stoupla si ke mně a já byla v tu chvíli ráda, že je u mě, i když jsem moc netušila, kdo to je.
Její upřímný pohled do mých očí, mě zbavil kterékoliv bolesti. Usmála jsem se, ale nebyla jsem šťastná. Cítila jsem se prázdná.
Mathiel ukončila náš oční kontakt a vzala mou ruku do své dlaně. Chvíli to vypadalo jako by mi z ruky chtěla věštit, ale jakmile přejela bříškem svého ukazováku po jedné čáře mé dlaně, zatočila se mi hlava.
Cítila jsem se jako na kolotoči. Promítaly se mi různé obrázky a já pochopila, že jde o můj život. Vzpomněla jsem si...
Vzpomínky, které jsem krátkodobě zapomněla, ale i ty které jsem uchovávala ve své srdci a mysli v zapomnění, se vrátily a já jako bych je některé prožívala znovu, avšak jen v útržcích, když vím, jaké jsou celé.
Odvrátila jsem pohled od mé ruky v té Mathieldině (abo jak se to píše=oD). Vzhlédla jsem k Mathiel, která se usmívala.
"Vzpomněla sis." Poznamenala.
"Jak jsem se sem dostala?" Položila jsem první otázku a na posteli jsem se vyhoupla na lokty.
"Vlastně. Je to složitější." Ozval se další hlas, až moc povědomý hlas.
Okamžitě jsem se otočila za hlasem za mnou a uviděla ho.
Stál ve dveřích a koukal na mě nevěřícným, nervózním a šťastným kukučem. Stál tam a já jsem se zmateně otočila. Myslela jsem, že u mé postele bude stát Mathiel, ale nebyla již zde. Přesto jsem cítila, jako by mne stále ještě držela za ruku...
Otočila jsem se zpět na něj. Vypadal zvláštně, ale kouzelně. Na sobě měl stříbrnou na pohled hedvábnou košili a jakési bílé kalhoty. Zdálo se mi, že jsou jeho vlasy delší. Avšak nejvíce co mě u něj překvapilo, byly špičaté uši.
"Miku?" Špitla jsem po chvíli ticha.
"Moni, já..." Začal Mike, ale bylo viditelné, že hledá ta správná slova. "Špatně se to vysvětluje."
Koukla jsem na něj chápavým, soucitným pohledem. "Tak to zkus zjednodušit."
"Já... Nechtěl jsem to nikomu říkat a vlastně ani nesměl-v mezích."
"Co říkat?" Nechápala jsem.
"No, to. Že jsem elf." Přešel k mé posteli. "To jsem neměl říkat. Jenže pak ses tu jednou objevila. Objevila se tu dívka, která mi dokázala od začátku roku tolik pobláznit hlavu. Chtěl jsem ti to říct, ale..." Nedokončil Mike.
Usmála jsem se na něj, ale pocity k němu jako by se rázem změnily. Nedokážu to popsat, ale nevím jestli jsem hodna mít takového kluka poblíž či s ním i chodit. Vždyť Mike... ne, on... Nezasloužím si ho a ani nevím jestli chci si ho zasloužit.
Po pauze ticha jsem promluvila.
"Miku? Nemohu si vzpomenou na poslední chvíle. Byla jsem v pokoji se Sid a pila s ní víno. A přišel mi od sovy dopis, ale dál již nic nevím." Ztrápeně jsem koukla do dálky a pak na Mika.
Přes jeho obličej se mihl stín hořkosti a chladu. Byl to pouhý okamžik, ale já ho viděla zřetelně. Nevím co se událo, ale podle Mikovi reakce, to asi nebylo nic dobrého.
Jeho tvář se změnila na starostlivou, ale nic neřekl. Jen přejel svou rukou po mé tváři
a já si vzpomněla...
supperrr..ja chcem novú kapču..k Proklínam:):D