12. dubna 2008 v 20:40 | Lucy
|
Achooooj!!!=oD =oD =oD Tak jsem zde a to s novou kapitolkou k PROKLÍNÁM!!!
Jste rádi? Já teda jo=oD!!! Mno tahle kapitoka vznikla již ve středuO=o). Ale pouze na papír, a já jelikož jsem měla časík až dneska, jsem jí přepsala a šup sem s ní.
Co bych vám o ní řekla? Mno, vznikla ve středu=oD, když bylo úpe nádherný sluníčkovský počasí, takže je to v ní možná aji znát;o)
Ju a taky, tahle povídka měla být původně krátká, ale rozmyslela jsem si to, a bude mít více kapitolek, než-li jsem měla v úmyslu. A právě proto tahle kapitolka. Jelikož jsem se rozhodla povídku rozšířit, potřebovala jsem aji takový mezi-děj... Ten ale nic nemění na tom, jaký bude konec. Ten mám vymyšlený už hooodně dlouho a doufám, že nevybočím z cesty...;o)
Ale dost keců, mých zbytečných a šup na kapču...;o)
Ju ještě jedna drobnost, prosím o komenty. Moc moc prosím smutně koukám...;o) Docela jsem si na ní mákla, tak mi ty komenty udělají radost a pošoupnou mě zase dál k motivaci dalšího tvoření ;o) =oD
Teď už ale vážně. Tady je...=o)
Docela mě totiž ranilo to, co jsem viděla. Nechápala jsem to, ale už to tak bylo...
Zalezla jsem do postele, jako bych z ní před chvílí nevylezla... Přemýšlela jsem o to moc. Hodně jsem přemýšlela o elfech a o slovech Mathiel. Je dáno, že se znovu uvidíme. To bylo poslední co mi řekla a až teď jsem nad oněma slovy přemýšlela. Když je dáno, že se uvidíme, nemohla bych jít ihned za nimi a zůstat u nich? Vždyť mi tam bylo dobře. Stejně mě tady nic nedrží. Přemýšlela jsem a ani nevím jak se to stalo, ale už jsem zase myslela na toho tupce Blacka.
S myšlenkami na něj jsem usnula.
Ráno jsem se probudila celá polámaná a mrzutá. Rozhlídla jsem se po ložnici a zjistila jsem že ostatní dívky ještě spí. Nebylo divu, protože právě svítalo, ale já spát už nemohla.
Potichu jsem vylezla z postýlky a převlékla jsem se. Svou postel jsem zanechala za sebou ustlanou a vydala jsem se do společenky. Nikdo tam zatím nebyl, takže jsem jí pouze prošla a zamířila pryč z věže. Měla jsem namířeno do knihovny, abych se dozvěděla něco o elfech.
Použila jsem pár zkratek a za chvilku jsem stála před ní. Byla otevřená a vevnitř se nacházelo několik ranních ptáčat. Mezi nimi byl i nebelvírský primus Remus Lupin. Četl si nějakou knihu, tak jako ostatní. Já si sedla ke stolku a začetla jsem do jedné knihy o elfech...
oOo
Uběhl již týden od doby, co jsem byla u elfů, týden od doby, co jsem viděla Sid a Blacka. Od té doby, co spolu byli, jsme neměla náladu na někoho nadávat, nebo mít blbý poznámky, což u mě není ve zvyku, ale většinu času jsem byla furt smutná. Čím to asi bude?
Zvláštní pocit. Pocit jako by mi Sid vrazila kudlu do zad. Pocit, který jsem cítila a nemohla jsem se ho za žádnou cenu zbavit, i když jsem se snažila sebevíc. Prostě nic. Sid byla vždy má kámoška, ale teď už celý týden není takový jako to bylo posledních šest let. Dřív byla stále se mnou, což mi sice někdy vadilo, ale mělo jsem v ní podporu.
A teď? Teď se stále tahala s tím budiž k ničemu Blackem. Sid nedokázala mluvit o něčem jiném než o Blackovi a chvilkách s ním strávených. A poslouchat tohle celý týden, den co den, je šílený. Můžu říct, že to byl jeden z mnoha důvodů, proč jsme se pohádaly.
Jo-jo, už to tak je. Tohle nikam nevedlo, než k malé výměně názorů. Řekla jsem malé? Hjups, tak to bude omýlek, ta hádka nebyla až tak malá. Ale to je jedno. Nechci to nějak rozpitvávat. Ale tu třešničku na dortu říct prostě musím. Po tý slavnostní hádce se šla vybulit k Blackovi a hádejte jak jí utěšil. V postýlce, pro sid hezky poprvé. Bylo to včera a já se docela dovím, že jí Black ještě nepustil k vodě. A nejspíš ani nejsem sama. Sid je fakt hotová naivka, myslela jsem si, že je chytřejší-omyl. Je to jen další namyšlená pipka, která si hraje na něco, co vůbec není...
Mno ale na druhou stranu je Sid v pohodě, nebo už mi hrabe? Nevím, ale přeci jenom se spolu bavíme od samého začátku tady, takže ji mám celkem ráda, ale fakt jen celkem.
Protřepala jsem hlavou a zadívala jsem se na začarovaný strop. Venku bylo krásné počasí, proto jsem se rozhodla, že půjdu na pozemky. Přeci jenom tu neděli nějak strávit musím. Akorát jsem se zvedala od snídaně, když do Velké síně přikvapčil ten úpe skvělej sehranej pár. Sid se smála na celý kolo a jakmile mě uviděla, tak jí úsměv ochabl a nervózně se na mě usmála a špitla: "Ahoj."
Já jí ale ignorovala a snažila se projít kolem. Jenže pohled mi sklouzl na Blacka. Koukal na mě, jak kdybych něco provedla. Naše oči se střetly a já z toho pohledu byla vedle, jak ta jedle(v Zapovězeným lese, jestli jste si jí ještě nevšimli, je hned na kraji=o)). Ten pohled u něj byl fakt divný, viděla jsem ho u něj poprvé. Byl v nich smutek, zášť, lítost a omluva? Ne, to je blbost, to je jenom moje fantazie, nebo ne? Raději jsem pohled sklopila k zemi a urychleně jsem prošla kolem stolů pryč z Velké síně a po chvilce jsem byla na čerstvém vzduchu.
Pohled jsem měla stále stočený k zemi, takže jsem se po pár krocích ocitla na zemi.
Neměla jsem náladu tomu dotyčnému nadávat či cokoliv jiného, takže jediný na co jsem se zmohla bylo to, že jsem koukla na osůbku, která mě srazila k zemi.
"Miku?" Řekla jsem překvapeně.
"Promiň, nekoukal jsem." Pomáhal mi Mike na nohy.
"Tak to jsme dva." Pousmála jsem se.
Mike byl fajny kluk. Znám ho z knihovny a společných hodin(je totiž z Havraspáru). Byl to přesně ten kluk, do kterého byla Sid před nějakým časem totálně paf.
"A co ty tady?" Zeptal se mě.
"Znáš to, pěkný počasí a nic na práci." Pokrčila jsem rameny.
"Znám a to důvěrně." Odvětil konverzačním tónem. "Nepůjdeme si někam najít fleka?"
Docela mě překvapil, protože jsme se nějak až příliš neznali, ale já i tak kývla k souhlasu. Šli jsme si dřepnout k jednomu stromu poblíž Vrby mlátičky.
S Mikem se povídalo skvěle a pohodově. Bylo to, jako bych mu mohla říct o všem, co mě trápí. Což jsem i tak trochu nakřápla. Hlavně ohledně Sid. Mike mě vyslechl a řekla bych, že i chápal. Pak mě přátelsky? Obejmul, čímž mě totálně dostal. Vůbec bych to do něj neřekla. Vděčně jsem se na něj usmála.
"Všechno bude v pohodě, uvidíš." Šeptl po chvilce ticha. "Urovná se to a bude to jako dřív."
"Nic nebude jako dřív." Odvětila jsem. "Už ne."
Kouknul na mě s otázkou v očích, ale já jen pokrčila rameny.
"Tobě nevadí, že se Sid tahá s Blackem?" Zeptala jsem se nečekaně.
Stočil na mě pátravý pohled s lehkým úsměvem na rtech a zavrtěl hlavou.
Zase mě překvapil. "Myslela jsem, že se ti Sid líbí." Řekla jsem opatrně.
"Minulost." Pokrčil rameny.
"To jsem nevěděla."
"Už je to tak. Je pravda, že se mi líbila, ale to už bylo někdy v minulém roce." Znovu pokrčil rameny.
"Myslela jsem, žes na ní koukal i v tomto roce." Přiznala jsem se.
"Omyl." Přiblížil se ke mně. "Nekoukal jsem na ní, ale na tebe."
Přiblížil se ještě víc a zlehka se dotkl svými rty těch mých. Byla jsem jak omámená. Mike mě dnes překvapil už po několikáté a mě to nepřestávalo udivovat.
Vpil se do mých rtů více a s větší vášní a já mu odolala. Byla jsem stále opřená o ten strom a Mike byl přede mnou a líbal mě. Tohle mi říct někdo pře necelou hodinou, tak se mu vysměji do tváře, ale teď? Pravou rukou jsem mu omámeně vjela do vlasů a levou jsem ho obejmula a přitiskla si ho těsněji k sobě.
V tom polibku bylo tolik vášně a něžnosti, až mě to samotnou překvapilo. Po chvíli jsme od sebe odtrhli a já skoro nechápala, co se právě TEĎ odehrálo.
Oči jsem měla slastně zavřené a když jsem je otevřela pohlédla jsem do těch Mikových modrých očí. Odrážela se v nich něha, láska, štěstí.
Nervózně jsem se na něj usmála a chtěla jsem něco říct, ale Mike mě umlčil tím, že mi dal na rty svůj ukazovák.
"Budeš se mnou chodit?" nejistě, ale odhodlaně na mě kouknul.
Páni, tak teď jsem na větvi. Co mu mám říct? Vždyť ani sama nevím, jestli chci či nikoliv. Mám Mika ráda. Ale spíš jako kamaráda, než aby v tom bylo něco víc. Za žádnou cenu nechci Mikovi ublížit, to jediný ne...
*Risk je zisk.*
Kušuj!!!
Nepatrně jsem kývla a on mě opět políbil. Teď ale úplně jinak než před chvilkou. Ve srovnání s tímhle polibkem byl tamten takový letní polibek. Tohle byl hladový polibek, který dával na povrch naše momentální pocity. Byl tak procítěný, že bych to do Mika nikdy neřekla.
Naši hru jazyků přerušilo až výsknutí malé drchačky, která celé naše "počínání" pozorovala. A to celou dobu-mrška.=o) jakmile vypískla, zakryla si pusu dlaní a utíkala do hradu předat informaci.
Musela jsem se pousmát.
Že by přeci jenom malý kousek štěstí? Sice jsem byla zmatená, ale šťastná(snad).
Zbláznila jsem se.
Svět se zbláznil...
Ahoj, je to skvělá kapitola! :o) Moc se ti povedla, doufám že takhle to pujde dál. Nechtěla by jsi spřátelit? :o)