15. dubna 2008 v 20:36
|
Tak jsem tu a se mnou další kapitolka k NbM...=o)
Upřímě je taková krátká a nic moc se v ní neděje, nebo jako děje, ale... To se dočtete...
Ale určitě zanechte koment, ať mám motivaci psát dál, ju? Děláte mi velkou radost, tak mě nezklamne...;o)
A tím pádem děkuji za komenty, které mi tu necháváte...;o)
A tady je už ta kapča...=o)
Zdálo se mi jako bych tu byla už šíleně dlouhé věky. No jo, přeháním, ale to není jen tak prostě být zavřená v jedné místnosti a sama. Tipuji, že je to už tak tři dny, co mi přišel dopis od toho Brumbála. I když mé tipy jsou k ničemu, protože já to vždycky přepískánu, tak to může být maximálně tři dny, ať nejsou kecy. =oD
Chytla mě šílená nálada něco dělat, ale to mi nebylo umožněno, ne tady. Jsem totiž šílený živel a když se nudím, tak se nudím stokrát více než kdokoliv jiný.
Párkrát jsem si ještě pročítala dopis od onoho Brumbála, ale na nic zajímavého jsem nepřišla, snad jen na to, že po každém přečtení se mě zmocnil smutek a stesk.
Nevím, jak si někdo může myslet, že se srovnám s jinou školou. To nedokážu pochopit a ani nechci. Zatím nevím, co se stalo, ale nedokážu se prostě přenést myšlenkami jinam. Nebo jako jo, ale pokaždé se k tomu vrátím, jakoukoliv cestou-necestou.
Sedla jsem si na postel a vyndala jsem ze svého kufru album. Pokaždé, když jsem se cítila opuštěná(mno ne opuštěná, ale prostě, když jsem byla chtít být sama)tak jsem si album prohlížela. Tak jako teď. Jen s malým detailem, teď jsem byla opuštěná a nechtěla být sama.
Otáčela jsem list po listu a smála se společným fotkám s kamarády, ale i s rodinou. Chyběli mi, všichni mi moc chyběli a teď jsem začala urputně litovat všech špatných slov a urážek, které jsem komukoliv řekla.
Ozvalo se šoupání dveří a já se rychle otočila.
Do dveří vešel starý muž s bílým vousem a půlměsícovými brýlemi. Byl to Brumbál, poznala jsem ho na první pohled, jelikož byl nejednou v našich novinách.
Okamžitě jsem zaklapla album a vystřelila na nohy.
"Dobrý...ehm..." Co jsem měla říct? Ráno, den nebo večer? Chjo.
"Dobré ráno, slečno. Jsem zde abych si vás odvedl." Řekl Brumbál. "Ještě bych se měl zprvu představit, mé jméno jest Albus Brumbál."
"Ano, já vím." Řekla jsem suverénně a zabalila si pár švestek, co jsem měla v "pokoji". "Jdeme?" Chtěla jsem být od sud co nejrychleji pryč.
Brumbál se nejspíš podivil nad mým chováním, ale mě to přišlo normální.
"Zkoušku přemisťování, jste ještě nesložila, že?" optal se mě jakmile jsme vyšli z pokoje.
"Bohužel, ale měla jsem jí mít tento rok." Pokrčila jsem rameny.
"Tak se mě prosím chytněte, ať se mi neztratíte." Nabídl mi Brumbál rámě a já si odfrkla.
"Sice jsem zkoušku z přemisťování nesložila, ale umím se přemisťovat." Povytáhla jsem obočí.
Brumbál na mě pohlédl rentgenovým pohledem, který se mi nelíbil. "Slečno, za prvé, tohle je bezpečnější a za druhé, stojíte na Ministerstvu a nejste zaregistrovaná, je mi líto."
"Aha, teď už chápu ty dopisy, co mi posílali naši ministerští. Nebyla jsem registrovaná." Pousmála jsem se, ale ta poznámka nebyla pravdivá. Věděla jsem to až moc dobře, nejsem blbej prďola...
Pro jistotu jsem se teda Brumbála chytla, abych neměla nějaký předčasný problémek, ale cítila jsem, že už na něj mám zavařeno.
Ucítila jsem všemi známe škubnutí a tlačení skrz rouru.
Ufff, je to za mnou. Na přemisťování jsem zvyklá, ale přeci jenom asistovaně je to pro mě po prvé.
Stáli jsme na nějakým náměstíčku a kolem bylo spoustu domů. Slunce právě vycházelo, takže mě lehce pohladily po tváři a to mě zahřálo i u srdce.
Abych řekla pravdu, tak jsem se teď před Brumbálem asi trochu přetvářela, ale jinak takové mé chování je. Ale teď, když jsem se uvnitř cítila tolik prázdná, jako by kus mě chybělo.
Brumbál přešel přes ulici a podíval se na domy 11 a 13 a pak jakoby si na něco vzpomněl(a taky že jo=oD), zaštrachal v kapse a vyndal nějaký papírek a podal mi ho.
Přelítla jsem ho očima a zadívala se na domy 11 a 13, ale dům 12 jsem fakt neviděla.
Buď hrabe mě, jakože o tom dost silně pochybuju a nebo už šplouchá na maják zde přítomnému, ehm řediteli tak velké významné školy. Tak si vyberte, kdo je tu ten vadnej+malá nápověda. Já to nejsem!!!;o)
Ups, tak to nejsme ani jeden, mno. Zadívala jsem se totiž na ty dvě stavbičky s čísly kolem 12ky a mezi nimi se začala tyčit stavby, kvůli které jsem zpochybnila Brumbálovu inteligenci.
Podívala jsem se na Brumbála, který sice chvilku postával, ale pak sebevědomě do domu vešel. Pochopitelně jsem ho následovala.
Bylo tu nějaké nezvyklé ticho, ale to jsem respektovala a nesnažila jsem se dělat rozruch.
Brumbál zamířil skrz vstupní halu k protějším dveřím.
Vešel do nich(se mnou v patách)a ocitli jsme se v nějaké jídelně.
"Brumbále, už jste tu?" Zeptal se někdo od stolu.
"Ano Siriusi, mohl bys nás tady nechat?" Odvětil Brumbál
(my stricture: Zapomněla jsem říct, že Sirius ještě žije, je Harryho 5. ročník, dva měsíce před ukončením. Možná se divíte, že ministerští nebrali Brumbála jako blázna, ale berte to tak, jako, že ti ministerští byli na Brumbálově straně a pomohli mu. Taková nesrovnalost, tak mě neodsuďte;o))
Muž, zvaný Sirius, se zvedl od stolu a opustil jídelnu. Podle mě to byl sympaťák...
"To byl Sirius Black, patří mu tento dům?" Obeznámil mě Brumbál.
Black, Black, něco mi to říká, ale nedokážu to příjmení zařadit. Počkat!!!
"Black?" Zeptala jsem se překvapeně.
"Znáte ho?" Optal se mě Brumbál.
"No, moje teta má s nějakým Regulusem Blackem dítě." Vzpomněla jsem si.
Brumbál na mě kouknul tím rentgenovým pohledem, který mi vadil, tak jsem jenom protočila oči a šla si dřepnout.
"Tak už mi teda vysvětlíte tu situaci?" zeptala jsem se nedočkavě a smetla jsem si z ramene neexistující smítko na důkaz toho, že mě to unavuje a tak.
"Hlavní důvod je, že lord Voldemort vám zabil rodiče a jde po vás." Řekl zdráhavě Brumbál.
Já blbá se houpala na židli, takže jsem přepadla, bouchla se do hlavy a upadla do bezvědomí...
Tak to je dost dobré,těším se na pokračování:-)