5. dubna 2008 v 17:00 | Lucy
|
Tak jsem tu zase a se mnou i další kousek povídky...;o) Doufám, že se bude líbit.=o)
"Posloucháš mě?" Drcla do mě Sid.
"Co si říkala?" Nepřítomně jsem na ní mrkla.
"Říkala jsem, že by sis měla taky najít kluka, aby ti nebylo tolik smutno a s kým bys mohla prožívat radost." Zopakovala Sid a vyšla z pokoje.
"To určitě." Ušklíbla jsem se. "Někoho, kdo by se mi lepil na paty. To tak potřebuju." Ale v duchu jsem věděla, že Sid má pravdu, ale kluka, kterého bych chtěla mít, tak mít stejnak nebudu, tak proč se s tím teď zaměstnávat. Být svobodná a nemít závazky je lepší, ne? Vlastně ne. Mít někoho u sebe a svěřovat se mu, je lepší, než se zevnitř ukusovat.
"Dávej pozor!" Okřikl někdo Sid.
"Já mám dávat pozor, Blacku? Co kdybys ho někdy dával ty?" Odsekla Sid.
Páni nějak rychlá změna. To ho ještě před chvíli milovala…
"Teda Parkerová, nemusíš být na mě hned, tak vysazená. Já myslel, žes na mě byla vždy hodná." Řekl Black tím svým sebevědomým hlasem.
"Co kdybys šel otravovat někam jinam." Navrhla jsem chladně, taky k němu, jak jinak.
Sírius na mě kouknul ublíženě a nenápadně na mě mrkl. Já jenom na něj nenávistně koukla a chtěla jsem něco ještě říct, ale on mě předběhl.
"Vidím, žes Parkerovou nakazila tou tvou nenávistí vůči mě." Poznamenal Black.
"Nakazit? Nebyla třeba. Každej, kdo má všech pět po hromadě, si dá dohromady s kým, že se to má přátelit a komu se raději vyhýbat." Sykla jsem a odešla jsem za Sid, která už čekala u portrétu.
"Nedokážu to." Špitla když jsme šly nějakou chvíli potichu směrem k jezeru.
"Co nedokážeš?" Opět mě vytrhla z přemýšlení.
"Být na něj, tak hnusná. To já neumím, já nemám tvou povahu." Přiznala se Sid.
"Ale vždyť jsi to dokázala, tak proč bys dál neměla? Začátky jsou vždy těžký, ale stačí tomu dát čas a prozatím se mu vyhýbat a neposlouchat ty jeho kecy." Zastavila jsem se u okraji lesa. Té nejoblíbenější části pozemků.
Sid byla chvíli zticha a pak řekla, že jde k jezeru, to bylo zase její nejoblíbenější místo…
Procházela jsem se po okraji lesa a sama nevím, jak dlouho. Nezůstala jsem jen u kraje a šla jsem dál. Pěkně až do nitra lesa. Najednou jsem se zastavila a začala přemýšlet. Proč jsem sem šla? Vždyť já sem jít ani nechtěla, tak proč jsem sem šla? Chvilku jsem pozorovala okolí a hledala nějakou únikovou cestu, kudy bych se dostala ven. Nevím, jak dlouho jsem chodila sem a tam, ale bylo mi jasný, že už se začíná určitě stmívat. Všude byla tma, ale mé oči si už zvykly a přizpůsobily se-naštěstí. Kdybych alespoň viděla světlo, podle kterého bych se dostala zpět, bylo by to hned jiné. Pak jsem se rozhodla. Když tu zůstanu, tak nic nevyřeším, ale když půjdu někam dál, tak snad na něco narazím.
Šla jsem, furt a neustále. Nohy mě sice trochu, fajn trochu víc, bolely, ale z toho jsem si nic nedělala. Skrz stromy jsem pohlédla na oblohu. Ještě ani nebyla pořádně černá ani sytě modrá. Tmavě modrá sice byla, ale ne tolik. Mohlo být, tak kolem páté hodiny.
Najednou jsem v dálce viděla nějaké světlo-konečně. Čím blíž jsem se blížila, tím víc jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje. Vždycky to poznám a taky mi to vadí. Hlavně od Blacka. Kouká na mě skoro furt, jako by si myslel, že já po tom jeho blbým pohledu, kleknu na kolena. Tak to teda rozhodně ne. I když oči má pěkný. Co to melu. Já jsem nevím kde jsem a přemýšlím nad Blackem. To už jsem asi klesla dost hluboko. Teď ale to světlo.
Došla jsem na nějakou mýtinku, kde ani nebyly žádné stromy. Byl tu krásný měkký mech. Hned bych si do něj lehla, kdyby…
ooOoo
Malátně jsem koukala kolem sebe. Ležela jsem na nějaké posteli a kolem mě bylo zataženo nějakými závěsy. Sice vypadaly jako průhledné, ale rozhodně nebyly. Když jsem je chtěla dát stranou a odhrnout je, dostala jsem ránu, jako elektrickým proudem, takže jsem se rozhodla to už nezkoušet. Teď mi to v hlavě zase začalo šrotovat a já vůbec nemohla přijít na to, kde jsem. Co si vůbec pamatuji? No jasně: pozemky, les, mýtinka, křupnutí větvičky, ten pěknej kluk a … Už nic? Tak to je fakt skvělý. No ještě, že je dneska(je teda ještě doufám dneska)pátek a přede mnou ještě celý víkend, kdy nemáme školu. Snad se ještě vrátím. Ach jo už slyším ty hlasy všech různých magorů, jak se ptají, kde jsem byla a jak jsem si jako představovala opustit pozemky a …
"Vidím, že jsi se probrala." Ozval se za mnou jakýsi něžný hlas až jsem se lekla a na posteli se rychle vymrštila. "Promiň, nechtěla jsem tě vylekat."
"To je dobrý." Řekla jsem zřetelně. "Asi mám jenom špatný svědomí." Zažvatlala jsem.
"Prosím?" otázala se ta žena, která za mnou stála a já zatím neměla možnost ji vidět. Něco mi stále zakazovalo se otočit.
"Ale to nic." Řekla jsem. "Mohu se zeptat, kde jsem a jak dlouho tu jsem?"
"Samozřejmě." náhle ta síle, co mi bránila se otočit povolila, ale já se už nemusela ohlížet, abych spatřila ženu(nebo-li lépe řečeno dívku), která se mnou mluvila. Dívka totiž lehce přešla před mou postel a já na ní nevěřícně koukala.
Nikdy jsem někoho takového neviděla. Její tvář byla světlá, snad jen tváře měla trochu narůžovělé. Měla zářivé, jantarově zelené oči, které jsem ještě neviděla. Tvář lemovaly dlouhé plavé vlasy. A uši měla… Špičaté? To je blbost. Jediní, kdo mají špičaté uši jsou elfové. A ti už přeci dlouho nejsou mezi námi, ne? Nebo se alespoň nevědělo, že by někde měly být.
Z přemýšlení mě vytrhl její hlas. "Jsi v říši elfů a jsi zde již dvě hodiny vašeho času."
"Říše elfů? Tak to teda ne. Mám jenom špatnej sen. Tohle je sem." Rozmáchla jsem rukama.
"Chápu, že mi nevěříš, ale tohle," též rozmáchla rukama, "není sem. Tohle je náš svět."
"Áááha." Protáhla jsem. "A jak se dostanu zpět k nám?"
"No nejspíš, tak jak jsi se dostala sem. Což my samy nevíme." Prozradila mi.
"Tak to je skvělý. Hele abys věděla, já sama nevím, jak jsem se sem dostala. Po svých jsem se dostala leda tak k tý mýtině. Ale potřebuju se dostat zpět. Ředitel mě zabije, nebo aspoň vyloučí ze školy, až se dozví, že jsem pryč a nikdo o tom nic neví. Takže bych byla celkem vděčná, kdyby jste mě od sud pustili a každý jsme si šli svou cestou." Řekla jsem a už jsem se zvedala.
"No to asi nepůjde jen tak. Abys věděla, k nám se už dlouho nikdo nedostal až teď ty. A my máme své zásady. A nevím, kdy tě propustíme, ale jak znám radu, nebude to tak snadné." Odpověděla.
"Tak to je úžasný. Nejdřív mě sem někdo zatáhne a teď mě i odmítáte pustit? Tak na to můžete zapomenout. Já tu dobrovolně nejsem. Pouze jsem nevnímala, kam jsem šla. A když dojdu na nějakou mýtinu, tak mě nějakej kluk omráčí a skončím tady."
"Ten kluk byl Atanvarno. Pro vás, myslím, Alexandr a znamená to ochránce lidí. Máme jich několik, aby hlídali naše území. A když tě tam Atan viděl ihned reagoval." Vysvětlila dívka.
"Aha." Řekla jsem pouze, jako že chápu. "A ty jsi kdo?"
"Mé jméno je Mahtiel ve vašem jazyce něco jako Marthina a znamená to bojovná." Představila se a vysvětlila význam svého jména.
"Já jsem Monique."
"V našem jazyce by to bylo: Eressië,Eressiel. To znamená osamělá."
Osamělá? No jasně taky jak jinak, co?"A každé jméno má svůj význam?" zeptala jsem se.
"Ano. Ale nemusíš si ze svého jména nic dělat. Možná to má nějaký význam, ale ne vždy se ho musíš držet a brát ho vážně." Řekla.
To mě celkem uklidnilo. Ale proč?
jooooooooooo konečně jsi si založila blog.. jupí ani nevíš, jak jsem ráda... a fakticky se nesmírně těším na tvé povídky.. tedka k této povídce.. ty jo elfové a HP to bude hustý? se moc těším na další.. a to že jsi začátečník nemění nic na tom, že píšeš upe skvěle... a víš že to je blbý dotaz ohledně toho spřátelení? myslím, že mě se vůbec ale vůbec nemusíš ptát, protože mou odpověd určitě znáš a když ne tak ti ji zopakuju.. joooooooooooo moc rááááááda. hej a ten tvůj kec že prej jakým olmylem to bylo.. ty kdybych uměla lítat jako mája tak k tobě přiletím a nechám ti jedno žihadlo na památku, aby jsi věděla, že takhle se nemluví.. ty jo omylem cccche si normálně upadla... jako tohle není omyl tohle je prostě ta nejbáječnější věc.. mám upe zvedlou náladu a ted se mi bude učit upe samo.. tak makej s psaním.. at si můžu taky počíst...